Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Příběhy na lehátko

Anotace

Osud, život, láska a nevěra jsou věčná témata, která nikdy neomrzí.

ŽIVOT se s námi mnohdy nemazlí, ale nakonec musíme najít sami sebe a jít po své cestě, i když bývá trnitá.

OSUD dokáže mít smysl pro humor, ale umí i zarmoutit. Jestli jste někdy měli pocit, že už nemůžete dál a jste na dně, nezoufejte. Má s vámi určitě nějaké plány.

LÁSKA by neměla v našem životě chybět, abychom se cítili opravdu šťastní. Hřeje u srdce a do duše vnáší klid. Někdy dokáže ale i zklamat…

NEVĚRA bohužel hýbe světem a dělá lásce společnost už od počátku věků. Co bývá důvodem a jaké z toho mohou vzejít důsledky?

Tato kniha nabízí řadu příběhů, které jsou určené nejen na „lehátko“, a v nichž se jistě každý najde.

Koupit u Anahita

Víkend/Tajemno

Anotace

Zažijte atmosféru na horské boudě, kde si duch Kralois odpracovává svůj poslední pracovní víkend, nebo se vydejte s velitelským duchem na patologii. Jestli jste někdy měli pocit, že se vám stalo něco neuvěřitelného, po přečtení této knihy zjistíte, že nejste jediní. Existují duchové? Jsou mezi námi andělé? Autorka vám s nadhledem na tyto otázky „možná“ odpoví v osmi příbězích.

Koupit u Anahita Audioukázka

Horal(ka)

Horal(ka) - obálka

Anotace

Lenka je žena po čtyřicítce, které vylétly děti z hnízda a zůstala v pražském bytě sama, bez chlapa. Má dobře placenou práci redaktorky, je zvyklá elegantně se oblékat a posedávat s kamarádkami v kavárnách. Jednou se rozhodne skoncovat se svojí samotou a na internetové seznamce narazí na zajímavého muže, který však bydlí na samotě v Krkonoších. Dokáže se Lenka vzdát svého dosavadního života kvůli lásce?

www.horal-ka.cz

Koupit u AMI Publishing Audioukázka

Ukázka

1. kapitola

Lenka seděla na toaletě. Trávila tam už dobrých dvacet minut a její stav jí nedovoloval odejít. Bylo jí zle. Nezvracela, neměla průjem, ale postihl ji den duševního blití. Je nedokonalá, ba přímo hrozná. Na sklonku čtyřicátého druhého roku došla k závěru, že je neschopná a stárne. Měla pocit, že jejím největším omylem jsou dva synové. Dvě nedokonalé bytosti! Chtěla vždycky holčičku, tak proč jí osud přichystal dar v podobě dvou kluků? Když byli malí, tak to ještě jakžtakž zvládala.

Vzpomínala na řeči starších žen, když se ji snažily povzbudit: „Jo, malé děti, to nejsou žádné starosti. Počkej, až vyrostou, to se teprve zblázníš.“

Blbost, říkala si vždycky. Co může být horšího, než porodit rok a půl po sobě dvě malá mimina? Jedno sotva chodilo a prakticky pořád za ním musela běhat, aby na sebe neshodilo něco ze stolu, nespadlo ze schodů nebo se nepraštilo do hlavy. K tomu měla v kolíbce novorozeně, které se dožadovalo každé dvě hodiny jejího prsu. No a ten chlap zvaný manžel, který jí tohle vše způsobil, byl samozřejmě v té době v práci. Co mohlo být horšího než tyto dvě malé děti, když s nimi musela být doma a k tomu ještě zvládnout uvařit něco k jídlu?

„Už abyste byli aspoň na střední škole! Chci žít svůj život. Budu chodit cvičit, s kamarádkami na kafe a vy se o sebe postarejte.“ Takhle na syny občas zařvala, když byla na pokraji svých sil.

Zámek na dveřích záchodu byl stále zavřený. Jistila se tím, že je Martin ani Jirka nemohli otevřít a vidět svou zoufalou matku, jak sedí na zemi, a kolem ní tuny posmrkaného toaletního papíru. Brečela. Nezvládne své děti vychovat. Zklamala jako matka, a dokonce i žena. Proč neudržela manželství a zůstala s puberťáky sama? Vyčítala si. Mohla to přece ještě pár let vydržet v nefungujícím manželství, kde sex bylo sprosté slovo a komunikace mezi dříve zamilovanými lidmi se omezila jen na:

„Ahoj. Kdy přijdeš? Budeš o víkendu doma? Dej mi peníze.“

Proč se vlastně rozvedla? Kdyby to vydržela ještě pár let, nepotkalo by ji období blížícího se sedmnáctého a osmnáctého roku u svých dětí takhle nepřipravenou. Kdyby tady byl denně jejich otec, rozhodně by nebojovala s dospívající dětmi tak intenzivně. Martin senior by jim dal jednoduše přes držku a namísto blbnutí ve škole a flámování každou sobotu by je donutil uklízet, vařit a celkově pomáhat. Vysmrkala se a zamyslela se nad tím, co jí letělo v hlavě. Blbost. Nic by se nezměnilo. Jejich otec by se i nadále věnoval podnikání a jí by řekl, že výchova je věc matky. Tohle poslouchala patnáct let, tak proč by se mělo něco změnit? Utřela si slzy a zvedla telefon, který jí ležel na klíně. Zvonil už několikrát. Volala jí kamarádka Zuzana:

„Nazdar, nemůžu se ti vůbec dovolat. Platí to kafe dnes v Cafeterapii?“

„Dneska? Jo aha. Promiň, nějak jsem dnes na vše zapomněla.“

„Děje se něco? Máš nějaký divný hlas.“

To už Lenka nevydržela a znovu se rozplakala. Cítila, jak jí rudnou tváře, na čele se jí vyráží pot a na zádech přejíždí mráz. Deprese? Úzkost?

„Mám depku, a hroznou. Martin chce jet na víkend s batohem bivakovat do nějakých vojenských prostor a Jirka přišel s papírem, že se mám dostavit k další výchovné komisi. Už ani nevím, na kolikátou. Kéž by byl už plnoletý, abych se takových dostaveníček nemusela zúčastňovat. Už mě to nebaví. Jsem náročná, když chci mít konečně klid?“

„Jsi!“ smála se kámoška do telefonu.

„Hmm.“

„Vždyť bys ani nevěděla, že nějaké děti máš, kdyby od tebe něco nechtěly. Vzpomeneš si jednou na mě, jak jsem ti vždy říkala, že dokud plyne mezi tebou a dětmi takhle energie, žiješ a naplno. Holka, věř mi, je to tak. Od té doby, co se mi dcera odstěhovala do Austrálie a vidím ji jednou za rok tři týdny v kuse, když se mi podaří ušetřit na letenky, vím, o čem mluvím. Byla jsem šťastná, když jsem trnula strachem, kdy dorazí v noci z diskotéky a jestli mi na ni někde neskočí nějaký nadržený zoufalec. Ty máš alespoň kluky a toho jednoho sportovce, na kterého nikdo hned tak nesáhne. Věř mi, že dokud je máš doma a bojíš se o ně, tak žiješ.“

Lenka Zuzaniným slovům nevěřila. Při společných kafíčkách totiž vždy jen poslouchala, jak se Zuzce stýská po dceři, jak jí volala, že se pohádala se svým přítelem, jak by ji Zuzka chtěla utěšit. To Lenka mohla jen odvětit, že Jirka má ředitelskou důtku, že nebyl ve škole, přišel pozdě na praxi a postěžovat si na spoustu jiných příkoří od svých dětí.

„Jenže s kluky je to pořád dokola. Jeden si myslí, že je dospělej, a může si dělat, co chce, jen jaksi zapomněl, že ho stále živím a v bytě, kde bydlí, není sám, ale že zde bývá pravidlem oznámit, kam se jde a kdy se asi tak dorazí. No, a ten druhej je línej jako veš. Matka je od toho, aby se o něj starala, a to nejlépe do smrti. Takový mama hotel je výmysl, který by se měl nechat patentovat. Pro některé mladé lidí je to splnění jejich snů.“

„Přestaň fňukat a pojď ven. Probereme to se skleničkou v ruce a jestli chceš, můžeme se projít po Vyšehradě. Víš moc dobře, jak je magický a dokáže tě dobít. Myslím, že to potřebuješ. Vezmi psa a vypadni ven. Přestaň se litovat. Všechny matky vychovaly děti, tak co blbneš?“

„Jenže ony měly normální děti. Ty moje se prostě zbláznily! Chápeš?“

Nechápala.

„Tak za hodinu, ať jsi v kavárně a žádné výmluvy. Depku má občas každý, tak se nakopni, ne?“

„Jo, přijdu.“

Ještě, že existují kamarádky. Kdyby Zuzana nezavolala, asi by se Lenka propadala stále hlouběji do svého nitra, až by se docela ztratila. Posmrkala poslední kus toaletního papíru. Poté se zvedla a při pohledu do malého zrcadla v dřevěném rámu, který byl zavěšený nad malým umyvadýlkem, se na sebe konečně podívala. Rozmazané šminky, oteklé oči a červené tváře... Prostě hnus. Navíc jí bylo na blití z toho, že uvnitř ní zase něco skřípe, táhne a ničí. Svědomí to není, to má čisté. Tak co zase blbne? Nabrala do dlaní studenou vodu a chrstla si ji do obličeje. Pak znovu a znovu. Její tvář dostala jinou barvu, oči trošku splaskly a černé rozmazané šmouhy od řasenky zmizely. Konečně měla pocit, že vypadá zase normálně. Otočila klíčem v zámku a vylezla z nejmenší místnosti svého bytu. Toho bytu, který jí nechal manžel po rozvodu. Bydlí přece na tak krásném místě, jak jí každý říkal.

„Všude to máš kousek,“ říkala jí matka.

„Když jdeš se psem večer k Vltavě, koukáš na jednu stranu na nasvícený Vyšehrad a na druhou stranu na Pražský hrad,“ záviděla jí Zuzana.

Pražská Náplavka a Podskalí, kde žila, měla odnepaměti neuvěřitelnou atmosféru. Už tam nebývala svérázná osada pražských plavců a vorařů a bylo zde vystavěno nábřeží. Jediné, co se dochovalo, je Pražská celnice, kam Lenka občas zašla do restaurace na typický český oběd, kde se servíroval samozřejmě i klasický kapr – pochoutka pražských voroplavců. Bohužel poslední vory připluly do Prahy v roce 1947 a od té doby zde kotví jen parníky Paroplavební společnosti. Všude jsou stánky s občerstvením a každou sobotu se zde konají farmářské trhy, kde se nedá projít, aniž byste do někoho nestrčili. Věčné fronty na domácí koláče, čerstvá vejce a z domácího chovu vyšlechtěné hovězí nebo kuřecí maso. Vše samozřejmě s nálepkou bio.

V této lokalitě, která společně s Bubenčem, Malou Stranou a částí Vinohrad patří mezi nejluxusnější čtvrtě hlavního města Prahy, Lenka žila. Neuvědomovala si, kde bydlí, prostě se tam vyskytla. Ve svém bloku měla několik obchůdků s jídlem, drogerií, úžasnou pekárnu, také svoji manikérku, kadeřnici a kosmetičku. K tomu samozřejmě dvě restaurace a jednu kavárnu. Za rohem byla ordinace jejího praktického lékaře. Auto vlastně ani nepotřebovala, přesto si ho držela. Parkování na modrých zónách bylo pouze pro rezidenty Prahy 2, a tak nebyl problém svého plechového miláčka kdykoliv postavit přímo před dům. Na tramvaj na Výtoň to měla minutu a metro bylo v dosahu pěti minut. Se psem mohla chodit na procházky na Vyšehrad nebo na Náplavku.

V koupelně se nalíčila, navoněla svým oblíbeným květinovým parfémem, zkontrolovala účes, který se jí nelíbil, a tak svou dlouhou blonďatou hřívu umotala do drdolu a sepnula skřipcem. Na kulatý kartáč natočila ofinu a přefoukla ji fénem. Zkontrolovala, zda má čisté rudé gelové nehty. Oblékla se do úzkých černých šatů, které si nedávno koupila u Marks&Spencer a nazula si černé sandálky na nízké jehličce. Rudé nehty koukaly z pásků a její nohy vypadaly sexy. Byla o tom přesvědčena.

„Džoulííí, jdeme ven,“ zakřičela na psa. Fenka se vyřítila z pokoje od Martina, kde se s ním válela na sedačce. Způsobně si sedla před svou paničku a dožadovala se obojku a vodítka. Těšila se ven. Věděla, že potká další pejskaře. Čekala, že každý stromeček, dlaždice a možná kolo od auta bude vonět jinak, a tak bude moct číst psí noviny.

„Přijdu za dvě hodiny,“ zařvala z předsíně do celého bytu, aby ji synové slyšeli.

„Jasně, ahoj, mami,“ řekli téměř dvouhlasně. Ani jeden určitě nezvedl oči od počítače.

To je mládež, pomyslela si a přivolala výtah, aby dvě patra nemusela šlapat po svých v těch luxusních sandálkách.

Jednou tohle všechno skončí!

Bude sama a bude mít klid.

To období přijde.

Stačí si jen položit otázku: Dožije se toho?

Nebo dožije se toho ve zdraví?

Světlo a tma

Světlo a tma - obálka

Anotace

Pepa pochází z malé moravské vesnice a chce mít hlavně klid. Jenže lidé v jeho okolí mají úplně jiný názor. Oba rodiče mu upřímně přejí, aby jednou prožil jiný život než oni – obyčejní lidé a snaží se své nesplněné ambice podstrčit svému jedinému synovi. Díky tomu mu už v dětství zadělají na budoucí problémy.

U Pepy se rozvine vážná psychická nemoc, která se nedá vyléčit. Když se mu do života připlete jeho budoucí žena Marie, která vyžaduje jen luxus a peníze, je Pepa úplně ztracený a nechápe, proč vztahy a lidská důstojnost jsou až někde na posledních místech. Po mnoha letech se Pepa seznámí s Evou z Velké Británie, která koupila krásný ranč ve středních Čechách. I ona chce mít hlavně klid. Bude jim osud přát?

www.knihasvetloatma.cz

Koupit u AMI Publishing Audioukázka

Ukázka

PROLOG

„Už nemůžu dál, už nemůžu,“ šeptám si do dlaní. Z úst mi tečou sliny. Jsem totálně opilý. Z očí, které mám podlité krví, se mi valí slzy.

Jsou to slzy promarněného života.

„K čemu mi je, že moje přítelkyně je úspěšná… manželka byla taky skvělá… určitě… já jsem nula. Máma. Moje báječná maminka už tady není, otec… Nejsem schopný vydělávat peníze… Nic.“

Celou dobu jsem invalidní důchodce. Vždyť já chci pracovat, ale…

Hlavou se mi honí myšlenky:

Skončím to!

Strach, mám strach.

Dávno už jsem o tom uvažoval.

Proč jsem to neudělal dříve?

Slyším hlas:

„Tak pojď, už se nemůžeme dočkat, až se tady objevíš.“

Teď už to dám. Stačí tak málo. Zajít do garáže, sednout si za volant nového BMW, které před měsícem koupila Eva, a nastartovat.

„Konečně jsi vysadil ty léky a trošku si užíváš života. Tak už to nezdržuj a jdi do té garáže!“

Chci zachovat klid.

Ale…

Nic nechápu. Je mi špatně z velké dávky pití a mám pocit, že mi praskne hlava.

„Tolik let tě čekáme, tak už neotravuj a konečně dojdi do té garáže. Tolikrát jsi na to myslel.“

Chci vykřiknout pomoc, ale hlas mi selhává.

Nedokážu ze sebe vysoukat jediné slovo.

Chci se zvednout, ale má opilost je tak veliká, že okamžitě spadnu vedle stolu.

Porazil jsem židli, která rozbila vázu s květinami, postavenou na zemi.

Nikdo není doma.

Eva ráno odjela do města do banky a na úřad a vrátí se nějak odpoledne.

Kolik je vůbec hodin?

Musím rychle do garáže!

„Konečně moudrá slova. Tak sebou hni!“

Bouchl jsem se do hlavy o kuchyňskou linku. Sahám si na spánek na pravé straně.

Krev.

Koukám na ruku, potřísněnou červenou tekutinou.

Je to nezapomenutelný okamžik. Užívám si ho.

Cítím příšernou bolest.

Na chvíli si zkoncentruji myšlenky: GARÁŽ!

Vstávám. Jde to. Scházím deset schodů a otvírám bílé jednokřídlé dveře do garáže. Elektrické dveře jsou zamčené. Stejně nemám žádný ovladač. Prudce vezmu za kliku dveří u řidiče a auto se otevře. Těžce padnu na sedadlo. Klíč je v zapalování. Stačí s ním jen otočit.

„Dopis na rozloučenou jsi napsal?“

„Cože? Dopis?“

Hlava už mi nic nepobírá. Jsem šíleně unavený. Přemístit se z kuchyně do garáže byl pro moji tělesnou schránku a totálně odepsanou duši nadlidský výkon. Usměju se. Jsem ještě živý člověk?

Něco jsem psal. Jo, naškrabal jsem něco na papír a nechal to na stole v kuchyni.

Startuji.

„Otevři okna!“

Mačkám nějaké tlačítko a elektronika v autě udělá přesně to, co žádá ten hlas, který mě doprovází. On jediný mi rozumí. Nikdo jiný. Moc jsem ho neposlouchal. Vždycky, když už jsme spolu byli na jedné vlně, někam mě zavřeli a dávali mi koňské dávky injekcí. Pamatuji si na ošetřovatele:

„Píchněte mu Fluanxol… nasaďte mu Tryptophan… přestal brát Lithium, musíme mu nasadit vysoké dávky.“ Antipsychotika, antidepresiva… jojo – stabilizátory nálady.

Smrad. Něco kolem mě šíleně páchne a je špatně vidět.

„Konečně jsi u nás.“

„Panebože, ježíši kriste… kde mám mobil. Číslo je 155 nebo 158. Nevím…“

Eva křičí jako šílená. Přijela z práce a chtěla otevřít garáž, aby mohla zajet svým mercedesem. Počítala s tím, že její muž odjel na kontrolu k psychiatrovi. Tvrdil jí, že je objednaný na druhou odpoledne.

Je to 155.

„Můj muž se pokusil o sebevraždu… je v garáži v autě. Určitě je v bezvědomí. Otrávil se výfukovým plynem. Adresa je Ranč U Kloberů, Krosučany. Co mám dělat, řekněte, co mám dělat?“

„Vypnula jste motor?“

„Ano.“

„Garáž je určitě otevřená, že?“ slyší milý ženský hlas. Je až neuvěřitelné, jak dokážou být zaměstnanci Záchranné služby v klidu. Její hlas je pohlazení po duši.

„Ano, už větrám.“

„Běžte k němu a zkuste zjistit, zda dýchá. Rychlá záchranná služba už je na cestě. Jsou tam za dvě minuty.“

Zašívaná panenka

Anotace

Manželé Jandovi spolu žijí roky v jedné domácnosti, ale teprve po letech zjistí, že se vůbec neznají. Protiklady dvou zcela rozdílných osobností a vzájemná tolerance jim skýtá nemálo krásných okamžiků, ale též vyhrocených situací, kdy jde o vlastní životy. Až na malá škobrtnutí by oba propluli desetiletími, ale vše změní příjezd záchranné služby…

Hlavní hrdinka Lada vám barvitě líčí svůj osud, který se s ní nemazlil. Svým myšlením a láskou k životu najde vždy cestu, jak být šťastná. Učí to klienty ve svých seminářích a jistě osloví mnohé čtenářky, které zjistí, že velký životní problém je jen zkouškou na jejich životní cestě.

www.zasivanapanenka.cz

Koupit u AMI Publishing Audioukázka

Ukázka

Skvěle – rok 1988

„Dělají zase problémy, někdo volal do knihovny,“ říkám, jakmile překročím práh bytu jednoho z disidentů, který podepsal Listinu práv a svobod.

Vaškovi se podařilo dát dohromady skupinku lidí, kteří mají zájem o moji přednášku. Tu jsem si připravila už před lety a postupně se snažím své Tajemství předávat lidem, kteří už nechtějí jako chovné ovce naslouchat komunistickému režimu.

„Jsem tady, ale už je to opravdu velice na hraně. Mám pocit, že se to nějak přiostřuje. Je to stále horší,“ pokračuji ve svém monologu.

„Neboj se, Lado, jsme rádi, že jsme tady všichni společně a že si uděláme nádherných několik hodin jen pro nás. Pro těch dvacet lidí, kteří přišli, abys jim vysvětlila, o čem je lidská bytost. Je k pláči, že v roce a ve zřízení, ve kterém žijeme, už nemáme lidské svobodné bytosti, ale chodící zmanipulované blbce,“ skepticky říká Vašek. Vejdu do velkého obýváku v bytě, který se nachází v centru Prahy. Je v pátém patře bez výtahu a bez balkonu.

„Myslíš, že jsou tady štěnice?“ ptám se.

„Majitel bytu patří k lidem, o kterých by nepředpokládali, že by mohl mít něco společného s takovou přednáškou,“ odpoví Vašek.

„Dobrý den, všechny vás vítám.“ Věřím, že je Vašek vybral tak, že nám všichni porozumí.

„Jmenuji se Lada Hájková a vystudovala jsem filozofii. Studium bylo pro mou nynější přednášku velice přínosné. Většinu toho, co vám zde chci vyprávět, jsem objevila po přečtení v zakázaných knihách, které jsou na seznamu.“

„A co vás učili na té fakultě, když k filozofii a náboženství Východu vás pořádně nenechali čuchnout?“ ptá se jeden z posluchačů.

„Víte, oni nám samozřejmě nějaký základ dát museli.“ Odmlčím se.

„Skoro dva roky se snažím lidem na setkáních vysvětlit, jak mohou mít uvnitř sebe klid a cítit maximální štěstí a jakým způsobem se k tomu dá dostat. Zkusíme mít společně v hlavě jen pozitivní myšlenky, nepouštět si tam ty negativní a dávat si na to velký pozor. Tak si vezměte papír a tužku, pokud si chcete dělat zápisky,“ usmívám se na lidi, kteří jsou vlastně moji studenti, i když s přívlastkem „zakázaní“.

„Jen chci všechny poprosit, abyste si mezi ty poznámky nepsali, kdo vám to odpřednášel a kde jste si to zapsali,“ doplnil mé uvítání Vašek.

„A ještě vás prosím, abyste se všichni představili, aby vás Lada alespoň trošku poznala a mohla si s vámi přátelsky povídat.“

„Tak tedy, jsme tady, abychom si řekli několik základních faktů o lidském mozku, o teorii relativity a zákonu přitažlivosti,“ začínám svou stou přednášku.

„Všichni jsme lidské bytosti a přišli jsme na svět, abychom se něco naučili. Člověk se narodí jako svobodná, vědoucí a tvůrčí bytost. Každý se dopouští jedné velké chyby, a to že se snaží být nesvobodný. Přitom se narodil se svým univerzálním a individuálním já a má nedozírné možnosti, jak se seberealizovat… Základ je naše svobodná vůle, svoboda činu, slova a emocí… Co nám absolutně chybí, je svoboda slova,“ začínám se dostávat do euforie, kterou mi moje přednášky přinášejí.

„Co nám nikdo nemůže vzít, jsou naše myšlenky. Jak to chápete?“ zeptám se všech.

„Všechno kolem nás souvisí se vším, rozumím tomu dobře?“

„Správně. Podívejte se na to z pohledu vesmíru, který je nekonečný. Moc toho o něm nevíme, jen to, že existuje a že se ještě nikomu nepodařilo ho celý prozkoumat. Co však známe, je zemská přitažlivost. Té se chci věnovat v přednášce nejvíce. Tak, jak spadne na zem věc vyhozená do vzduchu, stejně tak spadne do vašeho života vyslaná myšlenka.“

„Naučíte nás s tím pracovat?“

„Pokusím se.“

Přednáška trvá ještě dalších několik hodin a poté se strhne úžasná diskuse, tak jako vždy.

„Svými myšlenkami si tvoříme svůj život,“ končím svou přednášku. Po odchodu všech lidí prohodím pár slov s Václavem.

„Nechali ti tady dohromady padesát korun,“ říká.

„Jéé, nedělám to pro peníze, chci lidem něco předat.“

„Ty jsi neuvěřitelný člověk, Lado. Kvůli této víře nemáš osobní život. Bude ti třicet let, a žádný chlap, žádná svatba, děti, zatím nic,“ usmívá se na mě Vašek.

„Věci se dějí tak, jak mají.“

Vašek na mě kouká a já jako bych četla jeho myšlenky. Říká si – taková úžasně silná osůbka, malého vzrůstu, štíhlé postavy, jemných rysů. Její obličej lemují dlouhé tmavé vlasy, které má stažené v culíku. Proč nikoho nechce? Veškeré volno věnuje svému poslání. Po škole začala pracovat jako tlumočnice z francouzštiny, kde jsem ji potkal.

Doteď si mě pořádně nevšimla.

„Vašku, nekoukej na mě tak a neblbni.“ Líbnu ho na tvář, když se mě snaží pohladit. Mám chuť říci, že jsem si ho oblíbila okamžitě, ale trošku jinak, než by si představoval on.

Mám ho ráda jako kamaráda.

„Já… já, no tak ahoj.“

„Jsi skvělý chlap.“

Zmizím ve dveřích. O tom, že je skvělý, jsem nikdy nepochybovala.

Čekala jsem dlouho!

Anotace

Krev není voda. Jak spolu vycházejí ženy z jedné rodiny, když má každá úplně jinou představu o tom, jak chce svůj život prožít? Změnilo se toho tolik v lidské společnosti? Nejstarší Květa se upíná k modelu muž živitel, její dcera Martina prahne být úspěšnou podnikatelkou a mladší Anička se touží uživit svojí kreativitou. Opravdu chtějí to, co si vysnily, nebo je osud jenom zkouší, co vydrží? Jak jejich životy ovlivní partneři, a co když do jejich života zasáhne emigrace, nemoc nebo smrt? Říká se, že teprve v bolesti člověk pozná své hlubší vědomí.

Kniha Čekala jsem dlouho je o soužití tří generací v letech 1968 až 2015. Zjistíte, že nikdy není pozdě a že na svou životní lásku je možné čekat i padesát let. Děj knihy vás vtáhne natolik, že se v ní občas najdete – ať v roli babičky, matky, dcery, vnučky, nebo jako děda, otec, manžel, milenec, či syn někoho z nich.

www.cekalajsemdlouho.cz

Koupit u AMI Publishing Audioukázka

Ukázka

1968 – nemusíte se bát

Seděla na lavičce a koukala se před sebe na koleje. Oprýskaná lavice byla ještě na oprýskanějším nástupišti číslo dvě. Kolej číslo tři, kterou měla před sebou, se jí občas rozdvojila, protože přes slzy nebyla schopná zaostřit zrak.

Mám to udělat? ptala se sama sebe. Na sobě měla květované šaty, které přesně zapadaly do letního času. Překřížila nohy, na kterých měla nazuté bílé lakované lodičky na kačence. Vedro způsobilo, že měla obě lýtka nateklá. Mezi nalitými prsy jí stékal čůrek potu. Kapička hledá cestu v čárce mezi ňadry, která ji už dva týdny bolela. Rychlík, na který čekala, měl projet za deset minut. Nechce nikam jet. Už nechce nikam odjíždět, chce se vydat na úplně jinou cestu, než kam má namířen vlak.

Mám to skončit? zeptala se znovu. Zahleděla se na kolejiště. Hodiny nad perónem jí dávaly ještě několik minut, aby se rozhodla.

„Mezinárodní rychlík jedoucí po trase Praha hlavní nádraží, Pardubice, Brno, Břeclav, Vídeň přijede ke druhému nástupišti, kolej číslo tři. Vlak stanicí projíždí,“ slyšela Martina z ampliónu, který byl zavěšen nad vchodem do nádražní budovy starého libeňského nádraží. Podívala se na svoje ruce, kde na jednom z prstů měla prstýnek s bílým kamínkem. Sliboval jí vše. Chtěl s ní žít a ona mu uvěřila. Už na střední škole, kdy za ním prvně v druhém ročníku gymnázia přišla do kabinetu českého jazyka, věděla, že on je ten, koho bude milovat celý svůj život. Co na tom, že to byl její profesor? Když to ve škole prasklo, všichni ji odsoudili a on musel opustit školu. Milovala ho a stále ho miluje, tak proč se všechno tak najednou obrátilo o sto osmdesát stupňů? Když se s ním prvně milovala, bylo jí šestnáct. Bylo stejné vedro jako dnes. V kabinetě českého jazyka měli otevřené okno, a i když byla vyděšená, vnímala vůni stromů. Ze všeho se jí točila hlava. Muž, který ji líbal a snažil se dostat jako první do jejího těla, jí voněl ještě více než všechno kolem ní. Stalo se to tak rychle, že ani sama nevěděla, že je to tak jednoduché.

„Jsi úžasná, krásná, jsi moje múza,“ šeptal ji před třemi lety do ucha. Věřila mu. Celé tři roky s ním jela na vlně lásky. Oběma bylo jedno, že fiasko ve škole stálo Viléma místo. Byl to bohém, nebral to tak vážně. Navíc byl velice schopný a všude o něho měli zájem.

Za chvíli je tady ten její rychlík, napadlo ji. Zvedl se jí žaludek. Tentokrát nikoliv od ranní nevolnosti, ani z důvodu, že bylo léto roku 1968 a před několika dny obsadila vojska Sovětského svazu Československo. Bylo jí zle z toho, co chce udělat. To dítě, co má pod srdcem, a je to zatím jen maličkatý zárodek, už teď nechce. Zastyděla se nad tím, že život, který je z poloviny její a z druhé poloviny toho starého pána, kterého potkala dva dni po emigraci Viléma v jedné restauraci, nenávidí. Karel se jí líbil, to určitě. Byl o hodně starší než ona. Nevěděla, o kolik let. Možná o deset, možná o patnáct. Sex s ním byl hezký, ale na jejího milovaného Viléma neměl. Nedokázal jí dát to, co jí přinášel kontakt s mužem s energií rebela, kterého jí matka rozmlouvala a kterého se jí všemi možnými dostupnými prostředky snažila vyhnat z hlavy. Vzpomněla si na situaci, kdy byly obě – ona i matka – pozvány k řediteli školy a řešilo se, zda šlo o znásilnění studentky profesorem. Tehdy řekla: „Miluju ho a vše bylo dobrovolné.“ Matka se za ni styděla, řediteli se ulevilo a Vilémovi spadl kámen ze srdce, že nebude popotahován soudy.

Jenže teď je její láska někde za hranicemi a ona nemá odvahu vycestovat za ním. Stejně už nemůže. Už jednou byla těhotná a Vilém jí řekl, že dítě v žádném případě nechce. Před komisí udělali příšerné divadlo a tehdy se prvně zbavila něčeho, co v té době možná chtěla. Teď je jí devatenáct let a ráno jí doktor oznámil, že je znovu těhotná. To, co jí roste v břiše, není Viléma, ale skladníka, co udělal tříletý učňák, nastoupil v osmnácti do zaměstnání a odejde z něj asi až do důchodu.

Její velká láska Vilém dala přednost svobodě v západní zemi a ona zůstala v Československu s miminem v břiše, od kterého si nemůže pomoci interrupcí, protože ji nikdo tohoto outěžku nezbaví. Žádný doktor neprovede pár měsíců od potratu další přerušení. Zárodek, co se jí usadil pod srdcem, patří muži, ke kterému nic necítí. Vyndala těhotenskou průkazku a zadívala se na datum plánovaného porodu. Na jaře dalšího roku bude matkou. O tom, že otce dítěte skoro nezná, raději nepřemýšlela. Nevěděla, jak dlouho seděla na lavičce. Cítila, že ji trošku ovívá větřík ve vlasech a maličko ucítila krev v žilách. Jen maličko. Krev, která by měla proudit v jejích žilách, posledních několik minut stagnovala. Viděla jen rudé květy na svých šatech a stejnou barvou měla nalakované nehty na rukou.

Z nádražního rozhlasu slyšela, aby lidé byli opatrní, že rychlík bude projíždět během minuty stanicí. Dále slyšela, že osobní vlak do Pardubic přijede na první kolej nástupiště jedna. Zvedla se, ale její nateklé nohy ji nechtěly dovolit udělat další krok.

„Chci skočit, prosím,“ zašeptala.

„Když nemůžu být s Vilémem, nechci žít,“ pohybovala ústy. Najednou se jí někdo dotkl.

„Říkala jste něco?“ zeptala se jí starší žena. Stála a koukala na kolejiště.

„Ne.“

Cesta za „hranice“

Anotace

Někteří lidé se radují z mála, jiným nestačí to, co mají. Jakmile přijde vážná nemoc, krize v práci nebo dokonce smrt, každý člověk svůj dosavadní život začne přehodnocovat. Pak teprve se vydá na úplně jinou cestu, na které hledá odpuštění jako Robert. Dokáže mu Jana, která nevěřila, že ta její cesta bude tak úžasná a plná zvratů, prominout jeho chybu? A jakou cestou se vydá Robertova krásná a mladá kolegyně Aneta, když přijdou vážné problémy ve firmě?

www.cestazahranice.cz

Koupit u AMI Publishing Audioukázka

Ukázka

JANA

1. kapitola

„Mám to za sebou,“ oddychla si Jana, když zaklapla dveře ordinace onkologické kliniky. Ta nádherná věta, kterou před chvílí slyšela, jí vehnala slzy do očí.

„Jste zdravá, rakovinové buňky se podařilo zastavit. Díky intenzivnímu léčení jste mimo ohrožení života. Musíte samozřejmě dál chodit na pravidelné prohlídky, ale nebojte se, výsledky jsou negativní,“ oznámil jí ošetřující lékař před minutou.

Stála na chodbě před dveřmi ordinace a byla šťastná. Konečně k ní byl osud přívětivý.

První cesta vedla na toaletu. Zahlédla se v zrcadle a už neměla ten pocit beznaděje. Konečně viděla v očích jiskru, i když na hlavě jí trčelo doslova pár chlupů. Bylo jí jedno, že jí vypadaly vlasy a že většina oblečení na ní poslední dobou jenom visí.

„Jsem zdravá,“ zašeptala. Škoda že s ní dnes nemohl jít do nemocnice její přítel. Taková zpráva se neříká každý den. Ráno, když se loučili, ji tak krásně políbil a řekl: „Jsi nádherná, úžasná žena. Hlavně jsi silná, za což tě obdivuju. Nezlob se, nemůžu jet s tebou. Jedu dnes do Hradce na služební cestu a máme tam dost důležité firemní jednání. Už delší dobu se snažím s reklamkou prorazit a podepsat exkluzivní smlouvu pro OLIGEN. Pokud to všechno vyjde, vydělá to reklamce OLOTE slušné peníze a pak konečně pojedeme na vysněný týden do Říma.“

Věřila svému Robertovi, že udělá dobrý obchod, který jim zaplatí letenky a pobyt v evropské metropoli.
 

„Mám mu zavolat?“ ptala se v mobilu své nejlepší kamarádky Martiny hned poté, co jí oznámila tu úžasnou novinu, že je zdravá. Věděla, že nesmí otravovat v době, kdy má Robert pracovní jednání, ale…

„Máš pravdu, řeknu mu to až večer doma. Uvařím nějaké dobré jídlo. Konečně snad zase budu jíst s radostí,“ ukončila hovor.

Večeře při svíčkách, dobré jídlo, úžasná zpráva, že je vyléčená a pak si naplánují dovolenou. Takto měla připravený scénář dnešního večera. Bylo sedm hodin a její drahá polovička se objevila ve dveřích.

„Tak jak jsi dopadla v nemocnici?“

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Byla šťastná. Kolem deváté hodiny zazvonil jejímu příteli mobil. Slyšela, jak někomu říká, že se uzdravila, a že už je vše na dobré cestě.

Cesta! Jak dlouho si přála odjet někam za poznáním. Teď už si to konečně může dovolit. Když si vzpomněla na věčnou únavu za poslední rok, padání vlasů a nahýbání se nad záchodovou mísou, když vyprazdňovala svůj žaludek, chtělo se jí smát štěstím.

„Konečně si splníme svůj sen, poletíme do Říma,“ řekla Robertovi před usnutím.
 

Ve dvě v noci se probudila, jelikož si potřebovala dojít na toaletu. Postel vedle ní byla prázdná.

„Kde jsi?“ zavolala do tmy. „Miláčku, jsi v kuchyni?“

I další místnosti společného bytu byly prázdné. Na stole v obýváku ležel dopis a ona ho bezmyšlenkovitě přečetla. Když ho četla podruhé, stále ještě nevěřila jeho textu:

„Milá Jani, jsi silná žena, jsem moc rád, že ses vyléčila, a přeji ti jen to hezké. Pomohl jsem ti v době, kdy jsi nemohla být sama. Už půl roku chodím se svojí asistentkou a dnes, po tak úžasné zprávě, kterou jsi mi oznámila, jsem nabral sílu a rozhodl se od tebe odejít. Hodně štěstí.“

Papír jí upadl na zem. Za ním si sedla na podlahu i ona. Ve svých myšlenkách se vracela do situací v minulém roce. Robert stál u její postele, kde ležela s holou hlavou, totálně vyčerpaná, jen se zbytkem síly, která jí někdy nestačila ani na to, aby sama došla na toaletu. Měl to se mnou těžké a vydržel, pomyslela si.

„Takže teď už jsem sama?“ zašeptala do ticha a tmy jejich bytu.
 

Ne, ten sen jí nikdo nevezme. Běžela do ložnice, otevřela skříň a vyndala cestovní kufr. Do něj začala házet oblečení, které si v poslední době koupila. Bylo o dvě čísla menší než to, co viselo na ramínkách, na která rok nesáhla. Je hubená, má málo vlasů, ale je zdravá! Alespoň teď je zdravá. Během několika minut měla zabaleno. Do příručního zavazadla si hodila taštičku se šminkami, druhou kreditní kartu a doklady. Cítila stejný pocit euforie jako ráno při odchodu z ordinace. Jede! Hned teď… určitě něco poletí. Mobilem si zavolala taxíka.

„Kam pojedete?“ ptala se operátorka.

„Do Říma… Tedy vlastně na letiště Václava Havla,“ opravila se.

„Za tři minuty budete mít před domem bílý Mercedes a odveze vás na letiště,“ oznámila operátorka a zavěsila.

Určitě bude nějaké místo v letadle volné, vždyť do Říma létá několik linek denně.
 

Přežila rakovinu! Cesta do Říma je proti tomu nic.

Příběhy na lehátko: Osud

Elektronická kniha

Anotace

Jestli jste někdy měli pocit, že už nejde jít dál životem, těchto sedm příběhů vás vyvede z omylu. Nikdy totiž není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Jenže pak se nějakým záhadným způsobem objeví dno a vy se odrazíte. Ale jak hluboko se musíte propadnout, abyste zase mohli vyplavat, nikdo neví. Nevědí to ani hrdinové z příběhu „Osud“. Budete prožívat jejich životní cestu a možná najdete i sami sebe.

Koupit u Palmknihy

Příběhy na lehátko: Zvířata

Elektronická kniha

Anotace

Možná vám malý pejsek pomůže najít životního partnera nebo potkáte muže, který rozumí duši koně víc než duši člověka. Oplakali jste někdy svého čtyřnohého miláčka zcela zbytečně nebo jste byli někdy natolik naštvaní na své domácí zvíře, že málem skončilo na stole u veterináře svou životní cestu?

Že to není možné? Všechny příběhy v knize jsou pravdivé a hlavní postava je vždy stejná: „osobnost ze zvířecí říše“.

Koupit u Palmknihy

Příběhy na lehátko: Tajemno

Elektronická kniha

Anotace

Jestli jste někdy měli pocit, že se vám stalo něco neuvěřitelného, po přečtení této knihy zjistíte, že nejste jediní. Všech sedm příběhů v této knize se opravdu stalo. Můžete jim věřit a nemusíte. Autorka vás nenutí, abyste začali věřit na nadpřirozeno, ale rozhodně se nad jejími příběhy zamyslíte.

Koupit u Palmknihy

Příběhy na lehátko: Nevěra

Elektronická kniha

Anotace

Říká se, že nevěra hýbe světem a staletími. Jak zahýbala s hlavními hrdiny knihy, se dočtete v sedmi příbězích. S humorem zde autorka popsala, co bylo důvodem a jaké z toho vzešly důsledky, když jeden z partnerů se dal na tuto cestu a zda se nevěra provalila nebo zůstala tajemstvím, či pomohla k udržení stávajícího vztahu.

Koupit u Palmknihy

Příběhy na lehátko: Láska

Elektronická kniha

Anotace

V sedmi příbězích o lásce se dočtete o tom, že i to nejhlubší dno, kam se někdy můžete dostat, není děravé. Záleží vždy na úhlu pohledu a lásce, abyste se zase cítili šťastní. Autorka zde s nadhledem zachytila, že když je zle, může být ještě hůř a že zároveň s tím musí zákonitě přijít odměna v podobě splněných přání.

Koupit u Palmknihy

Tři plus jedna

Anotace

Tři plus jedna – to jsou dohromady čtyři ženy po čtyřicítce, které se snaží uplatnit na poli pracovním, být matkami svým dospívajícím dětem a zároveň stále tápou v oblasti mezilidských vztahů. Hledají „opět“ prince a lásku, i přestože se jim konečně podařilo postavit se na vlastní nohy a vydobýt si svobodu a dostat se z „nefunkčních“ manželství, jak si doposud myslely.

Koupit u Anahita Audioukázka

Co se dnes hraje? Pohádky 21. století

Anotace

Kniha představuje klasický pohádkový žánr poněkud netradičním způsobem, a to prostřednictvím příběhů ze současnosti. Hrdinou se může stát každý z nás. Pokud se v některé pohádce najdete, zahrajte si s námi. Příběhy se šťastným koncem jsou inspirované dvanácti dobře známými českými pohádkami jako např. Popelka, Červená Karkulka, Perníková chaloupka a další. Pohádky doplňují psychologické komentáře, v nichž najdete mnohdy překvapující paralely z našeho každodenního života. Ukazuje se, že moudrost skrytá v pohádkách je nadčasovým poselstvím aktuálním i pro člověka 21. století.

Koupit u Anahita Audioukázka

Nezlomená osudem

Anotace

Nadčasový román na stále aktuální téma. Dvacet let života hrdinky Zuzany, která zjistí, že „zdravý“ partnerský vztah na bázi patriarchálního modelu muže živitele a ženy v domácnosti, je nefunkční. Pro klid v rodině je ochotná snášet domácí násilí až do dne, který jí změní celý život. Nabere sílu,odmítne se smířit s osudem a postupně nalézá odvahu svoji nelehkou situaci řešit. Navzdory překážkám je odhodlaná vybojovat si svobodu.

Syrovost a naturalistický přístup autorky přispívají k věrohodnému zobrazení odvrácené strany partnerského vztahu a osloví zejména ženy, které se s problémem zneužívání a závislostí aktuálně potýkají, ale i ty, jež v minulosti něco podobného samy prožily nebo byly jako děti nechtěnými svědky podobných událostí.

Koupit u Anahita Audioukázka