Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Věříte v něco mezi nebem a zemí?

Když jsem natěšená cestovala do Indie, domnívala jsem se, že se octnu v zemi absolutní svobody, kde lidé cvičí jógu, většina obyvatelstva žije v totální chudobě a na každém rohu najdu minimálně dva žebráky s počtem končetin maximálně tři. Čekala jsem cudné ženy zamotané v sárí, nazdobené množstvím zlata či bižuterie, které celé dny cupitají ve zdobených pantoflíčkách. OMYL.
Nevím, zda mě z mé vize probral fakt, že jsem přistála na Goa, což je ta část Indie, která byla staletí Portugalskou kolonií, nebo ta klasická Indie už není tím, co nám prezentují media. Za sebe musím říct, že už cesta z letiště mě mile překvapila – pěkná auta, dálnice, místy luxusní domy. K tomu toulající se krávy a samozřejmě odpadky… Bez toho by Indie nemohla být tím, čím je.
Jelikož jsme bydleli u kamarádky, která v Indii s manželem roky pracovala a jejich styky s místním obyvatelstvem jsou na přátelské úrovni, tak i já pojala návštěvu země opět velmi přátelsky. Je pravda, že takto se chovám v každé zemi a nikdy jsem neměla problém s místním obyvatelstvem. Respektuji vždy jejich náboženství a podle toho se i oblékám. Jenže tady jsem byla zmatená😊 Množství katolických kostelů převažovalo nad hinduistickými, i když v průvodci psali, že většina obyvatel jsou hinduisté. Když jsem vstoupila do kostela, měla jsem pocit, že jsem u nás doma. Jediné, co vypadalo jinak, byla skladba obyvatelstva, která se šla do kostela pomodlit. Ženy zaklekly stejně jako občanka České republiky, jen měly na sobě barevnější šaty a v tmavých stažených vlasech barevné ozdoby. Sárí se tedy nekonalo. V barevně zamotaném několika metrovém „hadru“ (tak to vidím já a nikdy bych se do toho nedokázala zamotat) zdobeném zlatými výšivkami, byla jen menšina žen. Většina žen se oblékala po evropsku a já samozřejmě spouštěla spoušť foťáku jen v okamžiku, kdy jsem se dala do řeči s Indkou v tradičním oděvu. Co se týká mužů, nezpozorovala jsem žádné změny… Měli většinou dlouhé kalhoty a košili nebo tričko.
Celkově mě zajímala víra a přístup Indů k našemu tradičnímu náboženství, které jim postupně bylo „podsunuto“ díky portugalské kolonii, a tak jsem vyrazila na nedělní mši. Kostel byl opravdu krásný, farář milý a díky velkému množství věřících narvaný k prasknutí nejen uvnitř, ale i venku byly desítky lidí – tmavých Indů ve svátečním, ale evropském oblečení. Čekala jsem varhany, ale ty se bohužel nekonaly. Namísto toho se rozezvučely repráky a rozsvítily velké monitory, na kterých běžela nápověda v angličtině, kdyby snad někdo zapomněl texty písní. Chvílemi jsem se zastyděla, a to ze dvou důvodů: že neumím moc anglicky a tito Indové, i když mají řeč konkáni, tak zpívali a modlili se v tomto jazyce, a pak že pocházím ze země, kde je hlavním náboženství katolické a já jdu u nás na mši jednou za rok na Vánoce. Přiznám se ale, že se modlím Otčenáš často, víru v Boha mám (něco nad námi je a podle toho, jak se chováme, tak se chová on k nám) a do kostela v každé zemi, městě, kam přijedu, zajdu a pomodlím se.
Druhý den jsem navštívila hinduistický chrám a vešla bosá dovnitř. Byl zdobený všemi bohy, které tohle náboženství má. Hanumán, Šiva a Ganéša se na mě usmívali ze všech možných koutů a já si sedla do tureckého sedu mezi ženy (tentokrát již byly oblečené v sárí) a spustila v češtině svůj otčenáš. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem euforii. Věděla jsem, že dělám dobře. Nikdo na mě divně nekoukal.
Když jsem přijela večer k našim známým domů, svěřila jsem se, že v každém kostele, ať už je hinduistický, budhistický, pravoslavný,… mám jen jednu svoji modlitbu – stejnou u nás doma v Horních Štěpanicích, v Praze u sv. Tadeáše, v Bangkoku, v Londýně, v Kuala Lumpur nebo tady na Goa. Moji hostitelé mě odvedli k desce, kterou nyní mají na domě, ale dříve ji mívali v kanceláři své firmy. Text na ní mi potvrdil, že se chovám správně:
„Je jen jeden bůh a ten není nepřítel nikoho.“ Jak jednoduše prosté, že?

Jestlipak víte, co k životu člověk nejvíc potřebuje?

Vzhledem k tomu, že poslední dva týdny před odjezdem na dovolenou jsem se nezastavila, protože jsem měla osm besed, vydala jsem knížku HORAL(KA), zvládla ji pokřtít a poslat několika svým čtenářkám s podpisem, tak moje balení na dva týdny do malého příručního zavazadla vypadalo následovně: plavky, trička, veliký šátek (nutné v Emirátech do mešity), krátké a dlouhé leginy a dvoje bavlněné šaty. Koupila jsem si cestovní sadu na kosmetiku a do malých lahviček a kelímečků vymačkala obsah svých větších kosmetických prostředků jako je šampon, kondicionér, krém na opalování, krém na obličej a další.
Na letiště nás odvezl kamarád a já mu samozřejmě předala nejen auto, ale i zimní bundu a boty. Hnusné černé ponožky jsem měla nacpané v trekových sandálech a přála jsem si, abychom byli co nejrychleji v Abu Dhabi, kde vládne trošku jiné počasí. Ptáte se proč takhle nalehko? Nízko nákladový let jen s příručním zavazadlem. To znamená, že se musím zabalit do malého cyklistického batohu, který mi asi časem přiroste na záda, jelikož mě doprovází na všem mých cestách. Má jen šestnáct litrů a je neuvěřitelně skladný. Zvláště v okamžiku, kdy jsem třeba jela na pět týdnů!
Dovolená začala skvěle, jelikož letadlo hned na Ruzyni mělo dvě hodiny zpoždění. To nám nevadilo, alespoň jsme na přípoj v Istanbulu nemuseli dlouho čekat. Můj přítel měl nový telefon od jiné společnosti a hned si vyplácal dvě možnosti neplatného PIN, takže hrozilo, že si mobil komplet zablokuje. Naštěstí si vzpomněl, kde by mohl být dokument s pinem a já mu ho přes jeho kolegyni sehnala. Představa, že nebude mít čtrnáct dní telefon, mě málem psychicky položila. Přípoj do Abu Dhabi byl bez čekání a já hned po příletu začala shazovat ponožky, šátek a dlouhé leginy vyměnila za krátké. Teplo! Pak nás ubytovali. Abu Dhabi je sice hlavní město Spojených Arabských Emirátů, ale z pohledu mých očí, jde o docela velké staveniště. Poušť, vedro a luxusní výškové domy, k tomu obchodní centra, závodní dráha pro Formuli 1 a zábavní parky. Pro cestovatelku s batohem na zádech nic moc, pro někoho, kdo chce nakupovat a utrácet, úžasný zážitek. Co jsem však uvítala, byl bazén na střeše hotelu. Šupla jsem do plavek a následujících několik hodin jsem se nechala obskakovat plavčíkem, který mi nosil vodu, ručník a několikrát zapnul whirlpool. Vzhledem k tomu, že bydlím v Krkonoších a před odjezdem jsem měla besedu kousek od Gruně v Beskydech, kde na obou místech už bylo chvílemi bílo, to opravdu bodlo! Vsakovala jsem do sebe paprsky slunce a cítila se skvěle.

Vzpomněla jsem si na slova jednoho psychologa, když jsem byla na semináři. Tehdy se nás ptal, co nejvíc člověk potřebuje? Odpovídali jsme dobré vztahy, lásku, zdraví, jenže… Když nemáte TEPLO, nemáte ani zdraví, ani vztahy!! Chápu, že každý nemůže zaletět v zimních měsících do tepla, ale snažte se alespoň doma udělat si dobře. Zatopte si, zapalte svíčky, zalezte si pod kožešinu. Rozsviťte si světla. Nešetřete na sobě a udělejte si pohodu. Vy, co máte rádi saunu, okamžitě vyražte do nejbližšího centra, zajděte si na masáž.

Ten den u bazénu mi dal hromadu energie a pocit, že jsem jiný člověk. Vyspali jsme se v hotelu a ráno vyrazili na letiště. Čekal nás let do Bombaje a pak do Goa. INDIE je další země, kterou jsem se rozhodla přidat do svých cestovatelských snů a podělit se o zážitky se svými čtenáři. Takže slibuji, že budu hodně fotit a natáčet a vy si zatím dojděte do sauny, ať se nepotím v tom vedru jenom já😊

Vše se dá vyřešit :-)

KDYŽ SE TO… TAK SE TO… ale vše se vždy vyřeší ☺ 😊. V pondělí ráno po šílené vichřici jsme vyrazili směr Rožnov pod Radhoštěm. Cesta super, hotel s wellness také luxusní. V půl páté jsem si zabalila věci a chtěla se vydat směr beseda v HUTISKO-SOLANEC do knihovny. Hrabu se v kufru u auta a pak rychle na besedu (cca 6 km). A EJHLE!!! 😤 😣. AUTO SE ZAMKLO, KLÍČE UVNITŘ. Co udělá hysterická blondýna na pokraji přechodového věku, kdy se jí blíží padesátý rok života? Začne rvát dveře od auta. NIC. Poté si sedne na obrubník a chce brečet až do doby, než zjistí, že má sice noťas, knihy, fotky, doklady i peníze uvnitř, ale mobil zůstal v kapse u bundy. Takže volá a řeší!! Nejprve příteli, který ji sice nechápe, ale s láskou v srdci okamžitě jedná – zavolá taxi, shání zámečníka. A co já? Okamžitě jsem volala paní knihovnici, která mne s nadhledem oznámila, že o NIC nejde. Dorazila jsem za tři minuty pět na besedu bez ničeho. JEN MOJE MALIČKOST. Za pomoci mých webovek a internetu jsem alternativně vysekla besedu, kam přišlo jen par čtenářek, což bylo nakonec super a šlo o dvě skvěle strávené hodiny. A JAK TO DOPADLO? Zámečník auto otevřel, já přišla díky své blbosti o peníze a beseda? Ještě teď děkuji knihovnici Marii za neuvěřitelnou vstřícnost.

Malé zamyšlení

Včera jsme byli na výletě na hradě GRABŠTEJN a zarazila mě v interierech stará kuchyň ze začátku 20. století… Takhle to vypadalo na chalupě u mé stále žijící babičky (má skoro 92 let), když se starala o mého pradědu a vyvářela mu právě na tomto SPORÁKU, v modrém plechovém nádobí, které bylo uloženo v bílém KREDENCI. Nutno podotknout, že i praděda zemřel v nedožitých 90letech.

Malé zamyšlení

Půlka prázdnin skoro za námi. Rodiče s malými dětmi přesouvají své ratolesti od babiček na tábory a pak s nimi jedou na společnou dovolenou. Já mám konečně děti dospělé a moje práce je svobodná, a tak nemusím žádat žádného zaměstnavatele zda mohu mít vysněný týden či dva volna. KONEČNĚ. Nebývalo to tak mnoho let 🙁 A tak jsem si řekla, jak si užiju „nééé“ týdenní dovolenou, ale prázdniny. Zní to nádherně, že? Na horách, kde bydlím, mě navštívila skoro celá rodina, kamarádi, přátelé a podnikli jsme výlety na Sněžku, Černou Horu, do Špindlu, Pece pod Sněžkou, Adršpachu na Žalý a všude si to užili… No a pak OUVEJ – lehla jsem… Jedny, dvoje, třetí antibiotika… Zánět ledvin zažehnán, jen močové cesty zlobí. Prý to chce teplo, nesedat na studené meze, nepřepínat se a o letním koupání se mi může zdát. Léčba na měsíc? Možná déle? Jako zaměstnanec bych si užila letní neschopenku, jako spisovatelka pracuji na další knize. Tak nevím, zda je lepší zaměstnanecký poměr nebo to svobodné povolání 🙂 (miluji svoje psaní, tak asi to!!!)

Tanzanie – Zanzibar

Co v katalozích cestovních kancelářích nenajdete a přesto je úžasné to vidět 🙂 Ty pohledy dětí, když jim dáte banán, pastelky nebo je jen tak vezmete na klín v místním narvaném autobuse, jsou tak upřímné, že máte slzu v oku. Když se vám věnuje obchodník v tržnici, pro kterého jste jako Evropan, který koupí balíčky koření, zajištěním obživy pro rodinu na několik dní, nebo když žebračce dáte v přepočtu pět korun a ona je šťastná, tak mi věřte, že tyhle okamžiky jsou nevyčíslitelné.