Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Sny je potřeba si plnit 😊

Když mi bylo patnáct, vládla hluboká totalita. Rádio hrálo většinou jen naše české písničky (nebyly špatné) a to, že bych šla do obchodu a koupila si gramofonovou desku s nějakou slavnou rockovou kapelou, byla utopie. Vše se nahrávalo na kazety a prodávalo na černém trhu. Tuhle dobu hodně z vás jistě zažilo!

V té době jsem hltala mimo jiné i skupinu PINK FLOYD. Její desky The Dark Side of the Moon a legendární THE WALL mě jako většinu posluchačů tohoto žánru úplně dostaly. I další jejich skladby neměly chybu. Na školách se neučila angličtina, ale ruština, takže překlad desky Zeď z angličtiny do češtiny, byl problém. Já ho měla a vzhledem k tomu, že už tehdy mi šlo hodně o text a to zejména filozofický, totálně mě to dostalo.

Představa, že by se někomu podařilo dostat na koncert této kapely do zahraničí, byla snem. O tom, že by PINK FLOYDi dorazili do tehdejšího Československa, také. Přišla revoluce, ale i rozpad této skupiny. Prý už nikdy nebude koncertovat. A PŘECE: zítra má veliký koncert v O2 ARENĚ v Praze. Sice už ne v kompletním složení (přijede hlavně Roger Waters), ale rozhodně to bude zážitek a věřím, že na pódiu pánové vypálí ty největší pecky. Já si tak splnila svůj dětský sen skoro v padesáti. Takže zítra večer!

Jak jste na tom s úřady?

Nechci se pouštět do politických úvah a už vůbec nechci řešit stav v Česku, který se nyní děje. Nedokážu to ovlivnit, neumím to. Bohužel s byrokracií se občas setkávám jako všichni. Mám malou společnost s ručením omezeným a v ní jsem zaměstnaná plus dostávám nějaké honoráře za knihy. Jako bývalá účetní docela papírování zvládám. V posledních letech jsem nepotřebovala neschopenku a nenapadlo by mě, že bych žádala o přídavky na svého studujícího syna. Nikdy jsem na ně neměla nárok.
Jenže se stalo, že jsem šla na plánovanou operaci a z nižšího platu, který mám, mi měla být vyplacena neschopenka. Tři měsíce jsem nemohla pracovat, jen jsem doma psala a v té době mi nebyl vyplacen žádný honorář (platí se pololetně, někdy ročně). Za toto čtvrtletí jsem zjistila, že se synovým výživným bychom se mohli dostat na přídavky na dítě. Podle kalkulačky Úřadu práce to jasně vycházelo.
Výsledek: Na přídavky přišlo po třech měsících vyrozumění, že syn nemá nárok, jelikož jsme měli příjem o šest tisíc vyšší, než byl součet neschopenky a výživného. Koukala jsem na ten dokument jako „magor“. Zvedla jsem telefon a ptala se, jak je to možné. Paní mi nebyla schopná odpovědět. Prý mají takové podklady…tak nevím, já těch šest tisící navíc nemám!
A neschopenka? První peníze jsem dostala po dvou a půl měsících. Asi to znáte, že? Stále ještě nemám vše vyplacené.
A to si představte, že jsem jednou poslala (opravdu si dávám pozor na termíny) svoje sociální pojištění o tři dny později (neohlídala jsem víkend) a přišlo mi penále. Sice pár korun, ale dorazilo do datové schránky. Teď se blíží datum odeslání DPH. To víte, že to pošlu přesně na den a jsem zvědavá, kdy mi pošle Finanční úřad přeplatek na dani, jelikož jsem si celý rok neuplatňovala daňový bonus na syna ve výplatě a mám na nějakou tu korunu nárok. Termín je ze zákona třicet dní. Nikdy se však nestalo, že to FU dodržel. Uvidím.
Co na to říci? Možná snad odpovědět slovy Krakonoše: „Hůř bylo a lidé nenaříkali.“ Jenže tady nejde o to, zda je hůře nebo lépe. Tady jde o dodržování termínů jak ze strany úřadů, tak obyčejných lidí. Ach jo😊

Z centra Prahy na samotu do hor

Co vy? Raději byste žili v Praze nebo úplně na samotě?

Bydlím čtvrtým rokem na samotě v Krkonoších ve výšce 800 m.n.m. a k nejbližším sousedům na kafe jdu kilometr pěšky. Předchozích čtyřicet pět let jsem bydlela v činžovním domě v centru Prahy hned pod Vinohrady.
Jak se cítím? Jak se mi bydlelo ve velkém městě a co prožívám tady? Někdy sama nevím. Vždycky si říkám, zda jsem spokojená, že jsem udělala takové velké rozhodnutí a vyměnila chaos města za klid v přírodě. Všechno má svoje pro a proti.
V Praze jsem bydlela v domě, který byl v bloku, kde byly tři obchůdky s Vietnamci, jedna drogerie, kosmetické studio, dva krámy s oblečení, několik hospod, cukrárna a kavárna. Hospodu jsem měla dokonce přímo v domě, což nejvíce ocenili moji dva synové, kteří po celou dobu dospívání holdovali samozřejmě rádi alkoholu a snažili se mi vysvětlit, že o ně nemusím mít strach, že už jsou vlastně doma. Já ocenila raději kavárnu s výborným espresem a kvalitním dobrým vínem. Nejednou jsem při cestě „odněkud“ zavítala do téhle osvěžovny ve vedlejším domě a tím pádem se vrátila domů o něco později. V tomto bloku byla i stanice městské dopravy, která mě dovezla okamžitě na nám. Míru na metro, kde už jste skoro na Václaváku. Dojít z centra města v lehce podroušeném stavu nebyl problém a rozhodně se nikomu nepodařilo za těch dvacet minut vystřízlivět. Horší to je v těchto ulicích s parkováním. Praha 10 nemá zatím placené zóny pro rezidenty, takže zaparkovat auto, byl nadlidský výkon. Jakmile jsem se vracela autem po páté hodině odpoledne, musela jsem počítat, že budu kroužit v ulicích a čekat, zda někdo neodjede. Věřte, že jsem si kvůli parkování koupila maličkaté „kinder“ auto. Vešla jsem se totiž s tímto mini plechovým miláčkem všude, na rozdíl od velkých kár. Další plus bylo, že městská doprava vždy jezdila a pokud jsem stála na zastávce déle než pět minut, měla jsem pocit, že zažaluji Dopravní podnik. Sníh skoro žádný, jen občas mě potkalo náledí, a to pak byly pražské chodníky na brusle. Nikdy nebyl problém se sejít s kamarádkami kdykoliv na pokec. To nemluvím o tom, že k lékaři to bylo kousek. Takové ty vymoženosti dvacátého prvního století jako jsou obchodní centra jsem měla v dosahu. Pak bylo taky běžné, že listonoška mi donesla do schránky dopis nebo mi až domů doručila balík. Pokud ne, byl k vyzvednutí na poště.
V Krkonoších bydlím na místě, kam se normálním autem bez náhonu 4×4 minimálně čtyři měsíce nedostanete. Auto musíte nechat na parkovišti a jít pěšky domů. Ve vánici a hlubokém sněhu je to někdy zábava. Se svým malinkým autem jsem to nezvládla a vyměnila ho po dvou zimách za velkou čtyřkolku, která mě doveze až k přístěnku u domu, kde auto nechávám. Jenže, když fouká vítr, máte celé auto zaváté a musíte ho vyhrabat. O startování diesela ve vysokých mrazech po ránu bych potřebovala poučku – jsem stále blondýna z Prahy a moc motorům neholduji. Jenže to má další háček. Vyjet totiž můžete jen tehdy, pokud je protaženo. Občas se někde objeví nějaká závěj. I tohle zvládám a někdy doslova hrnu sníh přes kapotu. Jednou jsem skončila v závěji a jednou jsem opřela auto do sněhových zátaras, jelikož vozidlo ne a ne poslouchat a já byla jako na bruslích. Jestli se ptáte na dopravu, tak nejbližší zastávka je dva kilometry daleko na Benecku a tam jezdí jen několikrát denně autobus z Jilemnice. Jenže i do Jilemnice jede poslední autobus z Prahy po sedmé večer, takže dostat se domů z větších měst bez auta je takřka nemožné. Vlastně vše se děje v Jilemnici. Máme zde autobusové nádraží, lékaře, vynikající nemocnici a hlavně obchody. Nečekejte obchodní centrum, to v žádném případě, to nenajdete ani ve Vrchlabí, to musíte jet hodinu buď do Trutnova nebo Liberce. Pošta vás nahání a prakticky nikdy k vám v zimě nedojede. O balících ani nemluvím. Chcete-li si vyzvednout zásilku včas, musíte si pro ni několik kilometrů dojet. Doručovatelé na vás rádi počkají na nějakém místě. Sezvou si tam všechny, kdo bydlí na samotách. Někdy to přehánějí, ale dost často opravdu nemají šanci se k nám dostat.
Našla jsem si v tomto horském městečku kamarádky, fitko, kam jezdím cvičit, a kavárnu, kterou teď k mé velké radosti rozšiřují a já zjišťuji, že jsem tam minimálně dvakrát týdně. Chodíme plavat do bazénu a samozřejmě všude okolo nás se dá lyžovat. Vzít sjezdovky a na dvě hodinky se protáhnout na kopci můžu prakticky od prosince od konce března. No a pak je kolem nás les, a tak sbírám houby, borůvky a medvědí česnek. Chodím na túry po horských hřebenech. Mám psa a tři kočky. Nějak si spolu žijí dohromady a tolerují se. Výhoda je, že psa vždy ráno vyhodím v noční košili ven a jdu si klidně ještě lehnout. Tohle v Praze nešlo. Každý den jsem se musela obléknout a jít venčit do pražských ulic. Zejména o víkendu mě to moc bavilo, běhat v osm ráno po chodníku a sbírat psí výkaly. Tady v horách seberu exkrementy párkrát za měsíc.
No a teď ty perličky, jak horské, tak pražské. Občas se stane, že nám díky vichřici vypnou proud a nejde nám prakticky nic – neteče voda, nejde internet, netopíme a nesvítíme. To pak při svíčkách ležíme v posteli a čekáme, až opraví elektrické vedení. Někdy se stane, že do rána napadne tolik sněhu, že neotevřeme dveře. Pak jen sháníte lopaty, abychom se dostali do garáže pro sněžnou frézu. No a jednou jsem musela odstavit auto na Benecku a jet domů na sněžném skútru, a i to byla bojovka. V Praze jsem často slýchala opilce, jak po nocích řvou v ulicích a všechny budili. Hodně často jsem byla svědkem nějaké havárie u nás na hlavní silnici (zjistila jsem, že nejlíp řídí opravdoví horalé – umí předvídat) nebo jsem zažila nervózní občany, kteří pospíchali do práce nebo k lékaři a už tři minuty jim nejela tramvaj. Řvali jak potrefení – já také! Prostě chaos a mnohem rychlejší energie. Tady je to jinak – je to klídek. Dnes prostě jen zvednu telefon a řeknu: „Nemohu vyjet autem, jsme zapadaní sněhem, čekám na protažení.“
Tak co? Kde byste chtěli bydlet? V centru hlavního města nebo na samotě? Já ještě nezkusila žít na malém městě, tak třeba jednou… Zatím to mám z extrému do extrému.

Ještě jedna zkušenost z letošní zimy.
Jela jsem svým autem s pražskou poznávací značkou po naší příjezdové cestě. Silnice protažená na šířku jednoho vozu a kolem ní jen sněhové zátarasy. Potkala jsem velký sypač s radlicí na protažení. Modlila jsem se, aby najel do sněhu a nechal mě projet. Nestalo se.
Řidič: „Musíte to vycouvat.“
Já: „Vždyť je neprotažená silnice a je to minimálně pět set metrů.“
Řidič: „A co mám dělat?“
Já: „Promiňte, ale jsou za mnou lidi na procházce a moc neumím v tom sněhu couvat.“
Řidič: „Tak nejezdi na hory a nemotej se tady, ty pražská blondýnko.“
Já: „Prosím???“
Řidič: „Dej si tam zpátečku a hezky jeď a už sem příště nelez.“
Já: „Já bydlím nastálo na konci té cesty… na té samotě.“
Řidič: „Nějakou další srandičku??? Dej si tam tu zpátečku a jeď.“
Já se tak naštvala, že jsem zařadila a couvala jak automobilový závodník.

Život na penzionu jako inspirace?

Jak už dávno víte, bydlím v Krkonoších a co víc, žiju s přítelem, co provozuje penzion pro padesát lidí na samotě ve výšce 800 m.n.m. Máme sice svůj byt, kde jsme si vybudovali společný domov, ale…
Někdy si připadám jako v Hospodě na Mýtince od pana Svěráka. Ten si také otevřel hospůdku a světe zboř se, chodili mu tam lidi. K nám také chodí lidé, a dokonce u nás bydlí. V zimě sedávají na terase, lyžují na malém vleku a v létě se válejí u bazénu v trávě. Moje práce je sice psaní knih a vedení malého nakladatelství, ale samozřejmě se nelze absolutně separovat od hostů. Potkávám je několikrát denně a musím říct, že většina z nich je milá, spokojená a vrací se k nám.
Jenže, pak se najde někdo, na jehož psychické procesy, které ovládají jeho tělo a duši, by nestačil ani vystudovaný psycholog s letitou praxí. Vynechám samozřejmě alkoholiky, problémové děti, které mohou vše, jak je dnes propagováno a bručouny sedící u televize, kterou nemají na pokoji a musí sedět celé dny ve společenské místnosti, aby nepřišli o další díl seriálu. Tihle lidé si otravují život sobě!
Od Vánoc do dnešního dne se naštěstí stalo, že přítel doslova vyklidil pole a „kýval“ jako ovce jen dvakrát. S určitými lidmi se nebojuje a nejlepší je jim dát za pravdu, a tak i personál se naučil říkat „ano“ a „ano, máte pravdu“. Jinak byste totiž rozehráli hru, která by nikdy neskončila. Tito lidé čekají na „akci“ a nestačí jim první dějství. Potřebují pokračovat v druhém i třetím dějství a rozuzlení musí být vždy v jejich prospěch. Pracovala jsem s lidmi desetiletí a dnes vše, co jsem vypozorovala se snažím předávat ve svých knihách čtenářům, a tak možná jednou vznikne kniha s názvem „Penzion“, kde určitě zaznamenám i zápletku s našimi dvěma hosty-ženami.
Takže za prvé: Nástup na ubytování je ve čtyři odpoledne a paní s malým desetiměsíčním dítětem přijela už ve dvanáct. Byl sice únor, ale venku už delší dobu odtával sníh a díky tomu, že auta se dostala až k domu, byl sníh nevábný, lehce šedivý a příjezdová silnice byla konečně zase asfaltová. Od rána se celý penzion gruntoval po odjezdu hostů. Všichni měli plné ruce práce, přesto mladou paní okamžitě přijali. Jenže ona spustila:
„Jak to, že vám nejezdí vlek a venku je tak špinavý sníh?“
„Už dlouho nesněžilo,“ odpověděla milá servírka.
„No ale to mě nezajímá, na internetu je, že máte vlek a fotky zasněženého domu a silnice.“
„S tím asi nic neuděláme. Neporučíme větru a dešti. Pokoj bude tak za hodinu pro vás uklizený, vyhovíme vám, když máte malé dítě.“
„Tady je hluk a hrozný nepořádek. Hrozná špína, podívejte se na koberec a nemáte umyté skleničky.“
„Před chvíli skončily snídaně, měli jsme tady hosty. Luxuje se. Pokud chcete, jděte se projít a pak vás rádi uvítáme,“ zvládla situaci dobře servírka.
„Já přece nepůjdu ven, když je tam zima.“
„Je únor.“
„Moje holčička nemůže bydlet v takovém nepořádku jak vevnitř, tak venku a musím ji dát okamžitě spát. Je poledne a musí mít režim.“
„Tak mi vám za chvíli dáme pokoj, i když máte ubytování až od čtyř.“
„Já nepoložím dítě do špinavého pokoje s ještě špinavější postelí.“
„Ještě jste neviděla pokoj.“
„Nechci ho vidět. Zavolejte mi šéfa. Chci okamžitě všechny peníze zpět a odjíždím. Venku je hrozně, žádný sníh a tady uvnitř je nepořádek a chováte se arogantně. Tady nezůstanu.“
Takhle nějak pokračoval dialog ještě několik minut, kdy se personál dozvěděl, že má na úklid používat výhradně Savo (používá se), že venku má být odklizen špinavý sníh, a že jsme měli paní uvědomit, že na penziónu jsou zvířata (máme tři kočky a psa – vše venku) a další „zvěř“ sem určitě může. Že cesta k nám byla šílená, že sotva dojela, a že jí tahle dovolená stála spoustu peněz.
Šéf (můj partner) přišel a oznámil paní, ať odjede, že jí rád pošle peníze zpět na účet za stravu a část za ubytování. Pak následovalo ještě několik výhružných e-mailů, na které se nedalo reagovat. Nebyl důvod! Druhý den začalo svítit sluníčko a zbytek hostů byl spokojený, a tak nezbývá než politovat paní, a hlavně její dceru, která bude tímto způsobem vychovávaná po celé svoje dětství. Přejme jí, ať jednou pochopí, že „věčnou nasraností“ jen bude unavená a nemocná.
Oklepete se z takové návštěvy a přijede další:
Mladá paní psala poptávku na e-mail, ve kterém prosila, že má čtyři děti a psa a ráda by se jela vyvětrat na hory, ale jaksi nemá takové finance, aby mohla zaplatit plnou cenu. Přiznávám se bez mučení, že já byla tím impulsem, že není dobré být hodně levný, ale tady se můj přítel projevil jako dobrák a paní nemusela dvě děti platit a za pejska také ne. Bydlela na pokoji s koupelnou a malým obývákem, aby si mohla sednout večer na gauč a číst si, když její děti ve vedlejším pokoji spaly. Z malého pejska se vyklubal velký německý ovčák, který kadil kolem celého domu a brigádnice jen sbírala výkaly. Paní si ráno ze švédského stolu i přes několik upozornění zabalila jídlo na celý den pro sebe i děti, jelikož prý budou mít přes den hlad. Dejme tomu, že toto se dá ještě přehlédnout. Šlo přece o ženu se čtyřmi dětmi a dobré skutky se mají dělat. Její odjezd byl však zvláštní: ¨
„Tak nashle a jsem ráda, že z něčeho tak hrozného už konečně vypadneme. Dlouho jsem takového něco neviděla. Už sem nepáchnu. A to jsem zvyklá na ledacos.“
„Copak se vám nelíbilo?“ ptala se servírka za barem, když si brala klíče.
„Všechno, něco hrozného.“
„Na shledanou.“
„Nikdy.“
V tomto případě se zase oklepete a řeknete si, že se nelze zavděčit se všem. Bohužel zde šlo také jen o první dějství a paní si myslela, že divadlo pokračuje dále. Když se pomocná síla vrátila s vykulenýma očima, že takový „bordel“ ještě neviděla z jejich pokoje, šla jsem se podívat i já. Jsem zvyklá na ledacos, ale halda odpadků, zbytků jídla, mokrého koberce, mne dostala. Do koupelny se nedalo vkročit. Úklid trval několik hodin, vše se muselo vydesinfikovat a další hosté se na pokoj mohli ubytovat až za další dva dny, jelikož se muselo větrat a vyprat i peřiny a polštáře.
Jenže příběh nekončí. Přišel e-mail s tím, kam se může paní obrátit se stížností, jelikož musí informovat ostatní lidi, kteří by chtěli někdy k nám přijet.
Nelíbila se jí koupelna, jelikož neměla vanu, ale jen sprchu, večeře byly příšerné a nedaly se jíst, zejména nějaká jakoby čína se zeleninou rýží. Snídaně ze švédského stolu by nedala ani psovi…jen „debil“ může ráno nakrájet ke snídani rajčata a papriky a cpát do dětí tvrdé sýry a šunku. V mejlu, kde napsala i to že z personálu pracovala jen servírka a ostatní jen seděli a koukali na ní, bylo asi dvacet pravopisných chyb a o sprostých slovech, kde nazývala mého přítelem opravdu různě, raději pomlčím.
Co na to odepsat?
Přidejte to webovky www.penzion-pohlednicka.cz, zněla odpověď. Ještě jsme měli chuť odepsat, že každý člověk si o jejím příspěvku, který je plný hrubek a sprostých slov udělá obrázek sám. Vždyť i negativní reklama je reklama a někdy větší než ta pozitivní. Tohle se učí v prvních hodinách marketingu. Paní však nic nepřidala, chtěla hrát dále…
Tak takhle si žiju v těch horách na samotě a jsem ráda za takové lidi, kteří jsou mi inspirací na mé spisovatelské dráze. O čem bych psala, kdyby všichni byli jen milí a vše jen vychvalovali a s radostí se vraceli plni optimizmu? O tom, že je sluníčko, dobré jídlo? Že si zalyžovali, dali si skleničku a v noci se pomilovali? Ano, o tom se dá psát, ale vždy musí být nějaká zápletka s někým, kdo se trochu liší.
Musím se však omluvit těmto dvou dámám, že jsme jejich „hru“ utnuli hned v prvním dějství a nenechali ji rozehrát do všech detailů. Dokážete si představit s takovými lidmi jít do opozice? Možná bychom si vyměnili desítky mejlů, možná by k nám dorazila kontrola z hygieny (chodí pravidelně), možná z obchodní inspekce (už také známe), nebo z jiných státních organizací a stejně by jim to nestačilo.
Žijí z toho, že si stěžují a hádají se. Je mi jich líto. Táhnou si problémy z dětství a ty pak nevědomky předají i svým dětem a ty svým dětem a ty svým dě…

Dokážete si u nás v Česku představit takovou „běžnou“ ortodoxní svatbu?

Vzpomínám na to, jak jsem byla v Indii na Goa v kostele. Jak už jsem psala v minulém článku, šlo o typický katolický kostel, jen se do něho nepřišli pomodlit Evropané (až na pár přistěhovalců a turistů), ale Indové. Po několika písních, kdy mi šel mráz po zádech, začal kněz vyprávět příběh. Pro našince, který žije uprostřed Evropy, kde až na výjimky neexistuje dohodnutá svatba, a každý člověk si může svobodně vybrat partnera se kterým chce žít, muselo být takové vyprávění nepochopitelné.
Kněz totiž s úsměvem na tváři hovořil o tom, jak před nedávnem měli v kostele tři stejné ortodoxní svatby. Při takové „veliké události“ jsou muž a žena postaveni před hotovou věc. Prostě se ti dva vezmou, jelikož jde o dohodnutý svazek. Jenže u ortodoxní svatby se nesmí manželé až do skončení obřadu a hostiny vidět, a tak se před oltářem objevily tři zahalené ženy. Každá z žen byla souzená předem domluvenému muži a všechny rodiny s napětím očekávaly, až kněz jejich životy spojí. Spojil je, a tak nezbylo nic jiného, než se veselit nad štěstím novomanželů.
Až sem je vše pro českého člověka sice nepochopitelné, ale stravitelné. Pak se novomanželé odebrali do svých příbytků, aby zpečetili svátost manželství. Jenže za DVA DNY se zjistilo, že dvě nevěsty se zaměnily, a tak „zneužil“ manžel vlastně jinou ženu a ta už nebyla tou pannou, kterou měla být.
Jsme na jiném kontinentě a v jiné kultuře, ale i zde byl vyslechnut názor manželských párů, které sborově tvrdily: „Všechno perfektně funguje, tak nač to měnit.“
Takže z dohodnuté svatby, kdy se manželé neznali, nakonec nebyl skandál. Posuďte sami, zda to dopadlo dobře nebo špatně!

Věříte v něco mezi nebem a zemí?

Když jsem natěšená cestovala do Indie, domnívala jsem se, že se octnu v zemi absolutní svobody, kde lidé cvičí jógu, většina obyvatelstva žije v totální chudobě a na každém rohu najdu minimálně dva žebráky s počtem končetin maximálně tři. Čekala jsem cudné ženy zamotané v sárí, nazdobené množstvím zlata či bižuterie, které celé dny cupitají ve zdobených pantoflíčkách. OMYL.
Nevím, zda mě z mé vize probral fakt, že jsem přistála na Goa, což je ta část Indie, která byla staletí Portugalskou kolonií, nebo ta klasická Indie už není tím, co nám prezentují media. Za sebe musím říct, že už cesta z letiště mě mile překvapila – pěkná auta, dálnice, místy luxusní domy. K tomu toulající se krávy a samozřejmě odpadky… Bez toho by Indie nemohla být tím, čím je.
Jelikož jsme bydleli u kamarádky, která v Indii s manželem roky pracovala a jejich styky s místním obyvatelstvem jsou na přátelské úrovni, tak i já pojala návštěvu země opět velmi přátelsky. Je pravda, že takto se chovám v každé zemi a nikdy jsem neměla problém s místním obyvatelstvem. Respektuji vždy jejich náboženství a podle toho se i oblékám. Jenže tady jsem byla zmatená😊 Množství katolických kostelů převažovalo nad hinduistickými, i když v průvodci psali, že většina obyvatel jsou hinduisté. Když jsem vstoupila do kostela, měla jsem pocit, že jsem u nás doma. Jediné, co vypadalo jinak, byla skladba obyvatelstva, která se šla do kostela pomodlit. Ženy zaklekly stejně jako občanka České republiky, jen měly na sobě barevnější šaty a v tmavých stažených vlasech barevné ozdoby. Sárí se tedy nekonalo. V barevně zamotaném několika metrovém „hadru“ (tak to vidím já a nikdy bych se do toho nedokázala zamotat) zdobeném zlatými výšivkami, byla jen menšina žen. Většina žen se oblékala po evropsku a já samozřejmě spouštěla spoušť foťáku jen v okamžiku, kdy jsem se dala do řeči s Indkou v tradičním oděvu. Co se týká mužů, nezpozorovala jsem žádné změny… Měli většinou dlouhé kalhoty a košili nebo tričko.
Celkově mě zajímala víra a přístup Indů k našemu tradičnímu náboženství, které jim postupně bylo „podsunuto“ díky portugalské kolonii, a tak jsem vyrazila na nedělní mši. Kostel byl opravdu krásný, farář milý a díky velkému množství věřících narvaný k prasknutí nejen uvnitř, ale i venku byly desítky lidí – tmavých Indů ve svátečním, ale evropském oblečení. Čekala jsem varhany, ale ty se bohužel nekonaly. Namísto toho se rozezvučely repráky a rozsvítily velké monitory, na kterých běžela nápověda v angličtině, kdyby snad někdo zapomněl texty písní. Chvílemi jsem se zastyděla, a to ze dvou důvodů: že neumím moc anglicky a tito Indové, i když mají řeč konkáni, tak zpívali a modlili se v tomto jazyce, a pak že pocházím ze země, kde je hlavním náboženství katolické a já jdu u nás na mši jednou za rok na Vánoce. Přiznám se ale, že se modlím Otčenáš často, víru v Boha mám (něco nad námi je a podle toho, jak se chováme, tak se chová on k nám) a do kostela v každé zemi, městě, kam přijedu, zajdu a pomodlím se.
Druhý den jsem navštívila hinduistický chrám a vešla bosá dovnitř. Byl zdobený všemi bohy, které tohle náboženství má. Hanumán, Šiva a Ganéša se na mě usmívali ze všech možných koutů a já si sedla do tureckého sedu mezi ženy (tentokrát již byly oblečené v sárí) a spustila v češtině svůj otčenáš. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem euforii. Věděla jsem, že dělám dobře. Nikdo na mě divně nekoukal.
Když jsem přijela večer k našim známým domů, svěřila jsem se, že v každém kostele, ať už je hinduistický, budhistický, pravoslavný,… mám jen jednu svoji modlitbu – stejnou u nás doma v Horních Štěpanicích, v Praze u sv. Tadeáše, v Bangkoku, v Londýně, v Kuala Lumpur nebo tady na Goa. Moji hostitelé mě odvedli k desce, kterou nyní mají na domě, ale dříve ji mívali v kanceláři své firmy. Text na ní mi potvrdil, že se chovám správně:
„Je jen jeden bůh a ten není nepřítel nikoho.“ Jak jednoduše prosté, že?

Jestlipak víte, co k životu člověk nejvíc potřebuje?

Vzhledem k tomu, že poslední dva týdny před odjezdem na dovolenou jsem se nezastavila, protože jsem měla osm besed, vydala jsem knížku HORAL(KA), zvládla ji pokřtít a poslat několika svým čtenářkám s podpisem, tak moje balení na dva týdny do malého příručního zavazadla vypadalo následovně: plavky, trička, veliký šátek (nutné v Emirátech do mešity), krátké a dlouhé leginy a dvoje bavlněné šaty. Koupila jsem si cestovní sadu na kosmetiku a do malých lahviček a kelímečků vymačkala obsah svých větších kosmetických prostředků jako je šampon, kondicionér, krém na opalování, krém na obličej a další.
Na letiště nás odvezl kamarád a já mu samozřejmě předala nejen auto, ale i zimní bundu a boty. Hnusné černé ponožky jsem měla nacpané v trekových sandálech a přála jsem si, abychom byli co nejrychleji v Abu Dhabi, kde vládne trošku jiné počasí. Ptáte se proč takhle nalehko? Nízko nákladový let jen s příručním zavazadlem. To znamená, že se musím zabalit do malého cyklistického batohu, který mi asi časem přiroste na záda, jelikož mě doprovází na všem mých cestách. Má jen šestnáct litrů a je neuvěřitelně skladný. Zvláště v okamžiku, kdy jsem třeba jela na pět týdnů!
Dovolená začala skvěle, jelikož letadlo hned na Ruzyni mělo dvě hodiny zpoždění. To nám nevadilo, alespoň jsme na přípoj v Istanbulu nemuseli dlouho čekat. Můj přítel měl nový telefon od jiné společnosti a hned si vyplácal dvě možnosti neplatného PIN, takže hrozilo, že si mobil komplet zablokuje. Naštěstí si vzpomněl, kde by mohl být dokument s pinem a já mu ho přes jeho kolegyni sehnala. Představa, že nebude mít čtrnáct dní telefon, mě málem psychicky položila. Přípoj do Abu Dhabi byl bez čekání a já hned po příletu začala shazovat ponožky, šátek a dlouhé leginy vyměnila za krátké. Teplo! Pak nás ubytovali. Abu Dhabi je sice hlavní město Spojených Arabských Emirátů, ale z pohledu mých očí, jde o docela velké staveniště. Poušť, vedro a luxusní výškové domy, k tomu obchodní centra, závodní dráha pro Formuli 1 a zábavní parky. Pro cestovatelku s batohem na zádech nic moc, pro někoho, kdo chce nakupovat a utrácet, úžasný zážitek. Co jsem však uvítala, byl bazén na střeše hotelu. Šupla jsem do plavek a následujících několik hodin jsem se nechala obskakovat plavčíkem, který mi nosil vodu, ručník a několikrát zapnul whirlpool. Vzhledem k tomu, že bydlím v Krkonoších a před odjezdem jsem měla besedu kousek od Gruně v Beskydech, kde na obou místech už bylo chvílemi bílo, to opravdu bodlo! Vsakovala jsem do sebe paprsky slunce a cítila se skvěle.

Vzpomněla jsem si na slova jednoho psychologa, když jsem byla na semináři. Tehdy se nás ptal, co nejvíc člověk potřebuje? Odpovídali jsme dobré vztahy, lásku, zdraví, jenže… Když nemáte TEPLO, nemáte ani zdraví, ani vztahy!! Chápu, že každý nemůže zaletět v zimních měsících do tepla, ale snažte se alespoň doma udělat si dobře. Zatopte si, zapalte svíčky, zalezte si pod kožešinu. Rozsviťte si světla. Nešetřete na sobě a udělejte si pohodu. Vy, co máte rádi saunu, okamžitě vyražte do nejbližšího centra, zajděte si na masáž.

Ten den u bazénu mi dal hromadu energie a pocit, že jsem jiný člověk. Vyspali jsme se v hotelu a ráno vyrazili na letiště. Čekal nás let do Bombaje a pak do Goa. INDIE je další země, kterou jsem se rozhodla přidat do svých cestovatelských snů a podělit se o zážitky se svými čtenáři. Takže slibuji, že budu hodně fotit a natáčet a vy si zatím dojděte do sauny, ať se nepotím v tom vedru jenom já😊

Vše se dá vyřešit :-)

KDYŽ SE TO… TAK SE TO… ale vše se vždy vyřeší ☺ 😊. V pondělí ráno po šílené vichřici jsme vyrazili směr Rožnov pod Radhoštěm. Cesta super, hotel s wellness také luxusní. V půl páté jsem si zabalila věci a chtěla se vydat směr beseda v HUTISKO-SOLANEC do knihovny. Hrabu se v kufru u auta a pak rychle na besedu (cca 6 km). A EJHLE!!! 😤 😣. AUTO SE ZAMKLO, KLÍČE UVNITŘ. Co udělá hysterická blondýna na pokraji přechodového věku, kdy se jí blíží padesátý rok života? Začne rvát dveře od auta. NIC. Poté si sedne na obrubník a chce brečet až do doby, než zjistí, že má sice noťas, knihy, fotky, doklady i peníze uvnitř, ale mobil zůstal v kapse u bundy. Takže volá a řeší!! Nejprve příteli, který ji sice nechápe, ale s láskou v srdci okamžitě jedná – zavolá taxi, shání zámečníka. A co já? Okamžitě jsem volala paní knihovnici, která mne s nadhledem oznámila, že o NIC nejde. Dorazila jsem za tři minuty pět na besedu bez ničeho. JEN MOJE MALIČKOST. Za pomoci mých webovek a internetu jsem alternativně vysekla besedu, kam přišlo jen par čtenářek, což bylo nakonec super a šlo o dvě skvěle strávené hodiny. A JAK TO DOPADLO? Zámečník auto otevřel, já přišla díky své blbosti o peníze a beseda? Ještě teď děkuji knihovnici Marii za neuvěřitelnou vstřícnost.

Malé zamyšlení

Včera jsme byli na výletě na hradě GRABŠTEJN a zarazila mě v interierech stará kuchyň ze začátku 20. století… Takhle to vypadalo na chalupě u mé stále žijící babičky (má skoro 92 let), když se starala o mého pradědu a vyvářela mu právě na tomto SPORÁKU, v modrém plechovém nádobí, které bylo uloženo v bílém KREDENCI. Nutno podotknout, že i praděda zemřel v nedožitých 90letech.

Malé zamyšlení

Půlka prázdnin skoro za námi. Rodiče s malými dětmi přesouvají své ratolesti od babiček na tábory a pak s nimi jedou na společnou dovolenou. Já mám konečně děti dospělé a moje práce je svobodná, a tak nemusím žádat žádného zaměstnavatele zda mohu mít vysněný týden či dva volna. KONEČNĚ. Nebývalo to tak mnoho let 🙁 A tak jsem si řekla, jak si užiju „nééé“ týdenní dovolenou, ale prázdniny. Zní to nádherně, že? Na horách, kde bydlím, mě navštívila skoro celá rodina, kamarádi, přátelé a podnikli jsme výlety na Sněžku, Černou Horu, do Špindlu, Pece pod Sněžkou, Adršpachu na Žalý a všude si to užili… No a pak OUVEJ – lehla jsem… Jedny, dvoje, třetí antibiotika… Zánět ledvin zažehnán, jen močové cesty zlobí. Prý to chce teplo, nesedat na studené meze, nepřepínat se a o letním koupání se mi může zdát. Léčba na měsíc? Možná déle? Jako zaměstnanec bych si užila letní neschopenku, jako spisovatelka pracuji na další knize. Tak nevím, zda je lepší zaměstnanecký poměr nebo to svobodné povolání 🙂 (miluji svoje psaní, tak asi to!!!)