Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Věříte v něco mezi nebem a zemí?

Když jsem natěšená cestovala do Indie, domnívala jsem se, že se octnu v zemi absolutní svobody, kde lidé cvičí jógu, většina obyvatelstva žije v totální chudobě a na každém rohu najdu minimálně dva žebráky s počtem končetin maximálně tři. Čekala jsem cudné ženy zamotané v sárí, nazdobené množstvím zlata či bižuterie, které celé dny cupitají ve zdobených pantoflíčkách. OMYL.
Nevím, zda mě z mé vize probral fakt, že jsem přistála na Goa, což je ta část Indie, která byla staletí Portugalskou kolonií, nebo ta klasická Indie už není tím, co nám prezentují media. Za sebe musím říct, že už cesta z letiště mě mile překvapila – pěkná auta, dálnice, místy luxusní domy. K tomu toulající se krávy a samozřejmě odpadky… Bez toho by Indie nemohla být tím, čím je.
Jelikož jsme bydleli u kamarádky, která v Indii s manželem roky pracovala a jejich styky s místním obyvatelstvem jsou na přátelské úrovni, tak i já pojala návštěvu země opět velmi přátelsky. Je pravda, že takto se chovám v každé zemi a nikdy jsem neměla problém s místním obyvatelstvem. Respektuji vždy jejich náboženství a podle toho se i oblékám. Jenže tady jsem byla zmatená😊 Množství katolických kostelů převažovalo nad hinduistickými, i když v průvodci psali, že většina obyvatel jsou hinduisté. Když jsem vstoupila do kostela, měla jsem pocit, že jsem u nás doma. Jediné, co vypadalo jinak, byla skladba obyvatelstva, která se šla do kostela pomodlit. Ženy zaklekly stejně jako občanka České republiky, jen měly na sobě barevnější šaty a v tmavých stažených vlasech barevné ozdoby. Sárí se tedy nekonalo. V barevně zamotaném několika metrovém „hadru“ (tak to vidím já a nikdy bych se do toho nedokázala zamotat) zdobeném zlatými výšivkami, byla jen menšina žen. Většina žen se oblékala po evropsku a já samozřejmě spouštěla spoušť foťáku jen v okamžiku, kdy jsem se dala do řeči s Indkou v tradičním oděvu. Co se týká mužů, nezpozorovala jsem žádné změny… Měli většinou dlouhé kalhoty a košili nebo tričko.
Celkově mě zajímala víra a přístup Indů k našemu tradičnímu náboženství, které jim postupně bylo „podsunuto“ díky portugalské kolonii, a tak jsem vyrazila na nedělní mši. Kostel byl opravdu krásný, farář milý a díky velkému množství věřících narvaný k prasknutí nejen uvnitř, ale i venku byly desítky lidí – tmavých Indů ve svátečním, ale evropském oblečení. Čekala jsem varhany, ale ty se bohužel nekonaly. Namísto toho se rozezvučely repráky a rozsvítily velké monitory, na kterých běžela nápověda v angličtině, kdyby snad někdo zapomněl texty písní. Chvílemi jsem se zastyděla, a to ze dvou důvodů: že neumím moc anglicky a tito Indové, i když mají řeč konkáni, tak zpívali a modlili se v tomto jazyce, a pak že pocházím ze země, kde je hlavním náboženství katolické a já jdu u nás na mši jednou za rok na Vánoce. Přiznám se ale, že se modlím Otčenáš často, víru v Boha mám (něco nad námi je a podle toho, jak se chováme, tak se chová on k nám) a do kostela v každé zemi, městě, kam přijedu, zajdu a pomodlím se.
Druhý den jsem navštívila hinduistický chrám a vešla bosá dovnitř. Byl zdobený všemi bohy, které tohle náboženství má. Hanumán, Šiva a Ganéša se na mě usmívali ze všech možných koutů a já si sedla do tureckého sedu mezi ženy (tentokrát již byly oblečené v sárí) a spustila v češtině svůj otčenáš. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem euforii. Věděla jsem, že dělám dobře. Nikdo na mě divně nekoukal.
Když jsem přijela večer k našim známým domů, svěřila jsem se, že v každém kostele, ať už je hinduistický, budhistický, pravoslavný,… mám jen jednu svoji modlitbu – stejnou u nás doma v Horních Štěpanicích, v Praze u sv. Tadeáše, v Bangkoku, v Londýně, v Kuala Lumpur nebo tady na Goa. Moji hostitelé mě odvedli k desce, kterou nyní mají na domě, ale dříve ji mívali v kanceláři své firmy. Text na ní mi potvrdil, že se chovám správně:
„Je jen jeden bůh a ten není nepřítel nikoho.“ Jak jednoduše prosté, že?

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Anna Ingrová. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.