Ukázka

Jana

„Už se nemohu dočkat, až tě obejmu a políbím,“ psal mi Jarda smsku. Podařilo se mi ho ulovit při jedné páteční akci na Statečku, kam dorazil s koněm na oběd. Byl to chlap jako hora, s nádhernou vysportovanou postavou. Když nasedal na hřbet úžasného zvířete to dopoledne v maštali, měl na sobě zase vypasované džíny a v nich schovával vymakaný zadek, na který se většina ženských ráda podívala. Staral se velmi nákladně o svůj zevnějšek, a tak i na posledním lovu byl oblečen do kostkované košile a kožené vesty s třásněmi. Na hlavu si jako vždy nasadil kovbojský kožený klobouk, který si přivezl z Texasu. Vždy, když se objevil ve dveřích stáje, většina mladých holek, co se motala u koní, si doslova trhala svá rodidla a stačilo málo, aby podlehla na nejbližším místě. Bylo mu jedno, zda je to v šatně malého statku nebo na slámě, která měla patřit do boxu jako podestýlka. Jarda neřešil, kde ho mladá slečna orálně uspokojí, ale rozhodující bylo, že to chce udělat. Jeho charizma podtrhovala skutečnost, že před statkem vždy zaparkoval poslední model Ferrari nebo Maserati, kterým dojel z luxusní vily, vzdálené jen několik kilometrů od místa, kde byl ustájený jeho jediný miláček, a to kůň Harry. Jeho miloval. Koňům rozuměl a měl přezdívku Zaříkávač koní podle stejnojmenné knihy a filmu. Jenže Jarda byl krásnější, mužnější a na první pohled empatičtější než hlavní postava filmu. A to se hned tak nevidí!

„Už se také moc těším. Sejdeme se ve dvě hodiny v Mlýnské kavárně na Kampě,“ odepsala jsem. Byla jsem nejšťastnější ženou. Ano, já, Jana Maiderová, jsem urvala chlapa, co po něm šílí celá ženská populace od Berouna ke Zbirohu. Je můj a píše mi krásné smsky, které může napsat jedině muž, který má uložené mé srdce ve svém. To já jsem mu utkvěla ve všech jeho smyslech, to já budu jeho královnou. Vím, jak mám s jeho mužstvím zacházet, protože to chtěl několikrát za sebou. Ne nadarmo se říká, že chlapa neurve ženská přes uklizený byt, dobré jídlo… Chlapa dostaneš tam, kam potřebuješ, jen tehdy, pokud mu to dobře uděláš. Lépe řečeno jinak uděláš. Pořádnému samcovi totiž musíš vystřelit mozek z hlavy, ušukat ho k smrti, unavit, použít a zmačkat jako kus papíru od sekané a pak ho zase rozbalit, měkce a jemně pomačkat a znovu ho poslat mezi galaxii, kde mu vypadne mozek, aby se pak vrátil opojený a s prázdným šourkem na zem. Tohle umím! Jen už mi holt není těch dvacet let, co mi bývalo kdysi. Tehdy jsem měla krásnou figuru a čtyřky prsa, která mi někam utekla, nebo jak bych to jinak nazvala. Prostě z pevných čtyřek jsou povolené trojky, k útlému pasu přibylo skoro deset centimetrů a na nádherných dlouhých nohách se mi objevují občas modré žilky. Vlasy naštěstí zatím nevypelichaly a to, co mám mezi nohama, už taky není žádná ranní rosa, i když pravidelně ten orgán nechávám servisovat. Sjíždím čtvrté gumy a doba, kdy jsem byla luxusní slečnou pro vlivné pražské pány, už pominula. Teď konečně budu hračkou jednoho bohatého pána od Berouna.

„Jsi tak úžasná. Za chvíli vyjedu, ať jsem tam včas,“ napsal.

Uvidíme, jaké auto tentokrát vyveze ze své garáže, aby se mohl blýsknout přede mnou, ale samozřejmě také před dalšími obdivovatelkami, které po cestě za mnou potká. Stejně jsem šikovná a naštěstí jsem nezapomněla, co takoví pánové potřebují. Léta tvrdé praxe jsem zúročila a první den našeho setkání se předvedla jako něžná a ostýchavá žena. Jenže jen do chvíle, než jsme jeli z krásného wellness domů. K němu domů…, jak si myslel. Tam jsem odmítla vstoupit, jelikož nejsem přece jedna z těch, co se nechají sbalit na hezké auto, koně a dobrou večeři. Já ne! To není můj styl. Naše setkání proběhlo úplně jinak.

Byla jsem s kamarádkou na obědě v jedné zahradní restauraci a vzhledem k tomu, že mám radary na zajímavé chlapy vypěstované už od svých patnácti let, okamžitě, jakmile slezl Jarda z koně, jsem začala vysílat energetické sexuální toky směrem k jeho postavě. Nebyl hloupý, a tak to samozřejmě zpozoroval. Představa, že si může sehnat další oběť na večer, mu dělala dobře. Kterému lovci by se to nelíbilo? Jarda byl lovec s velkým „L“ a posléze jsem zjistila, že i s velkým… to ale trochu předbíhám, teď jsem musela hrát slušnou holku. Možná i trochu stydlivou, i když jsem na první pohled poznala, že tenhle chlap to musí od sebe odhazovat vidlemi. Na mě vidle nepotřeboval.

Oba jsme se najedli. Každý u jiného stolu a každý s jiným doprovodem. Byl zvyklý, že za ním ženské chodí, jakmile začne přitahovat sedlo koně a dávat mu do huby uzdění, aby mohl pokračovat v jízdě. Běžně se mu stávalo, že si ženy a děti chtěly ušlechtilé zvíře pohladit. Harry byl stejně charizmatický jako Jarda a jakmile se vyhoupl statný muž do sedla, propojení bylo tak idylické, že málokterá ženská, která na to takříkajíc měla „koule“, ho neoslovila. Já ne! Nejsem přece jednou z těch pipin, co sednou na koníčka, ať už čtyřnohého nebo dvounohého, jen proto, že se jim chlap líbí. Mám jiné hodnoty. Třeba peníze nebo spíš lásku, kterou už delší dobu hledám. Jen razím trošku zvláštní heslo a to, že je spousta bohatých chlapů, tak proč milovat toho chudého. Přiznám se, že je to trošku „kalkul“, ale přece se nezamiluju do nějakého chudáka z vesnice jen proto, že mi to dobře udělá?

Jarda se ten den objevil u stolu, kde jsem dopíjela kávu. Zrovna mezi mnou a mojí kamarádkou probíhala velmi důležitá debata o naší nové kadeřnici, a tak jsem zvedla hlavu v poslední sekundu, kdy se ještě moje oči mohly setkat s očima milého koňáka. Tehdy se to stalo. Stačila setina sekundy, kdy se vám obrátí život a stane se něco zásadního.

„Máte ráda koně?“ zeptal se.

„Proč?“ Dělala jsem, že jsem si přivázaného koně nestačila všimnout, a že mě vlastně vyrušuje z vážného rozhovoru s kamarádkou.

„Tak to je velká škoda. Jednoho ze svých koní mám tady.“

„Kde?“

To už kamarádka málem nevydržela. Musela si rychle vzít kousek jahodového dortu do pusy a dělat, že se dusí, aby zamaskovala smích, který se jí dral z úst ven.

„Pardon, nějak jsem se zakuckala. Omlouvám se vám. Copak nevidíš toho krásného valacha?“ řekla Martina.

„No, každý asi nemá rád tahle zvířata. Co máte ráda vy?“ zeptal se a čekal na odpověď. Možná chtěl slyšet sex, výlety, dobré jídlo nebo možná vše dohromady.

„Ani nevím. Poslední dobou jsem unavená,“ odpověděla jsem.

„Tak to je ideální dojít si do wellness a odpočinout si. Tady je vizitka, kam chodím každý pátek večer do sauny a whirlpoolu. Dneska je pátek, jestli se nemýlím.“

„To už je pátek? To to letí, že?“

Muž hodil vizitku luxusního wellness centra na stůl a dodal: „Čekám vás v sedm večer v recepci. Jste úžasná žena. Budu se na vás moc těšit.“

Pak odvázal koně a připravil ho k odjezdu. Jakmile se vyhoupl do sedla a stočil ho směrem k lesu, že už jsem na něj skoro nedohlédla, zařvala jsem radostí: „Ty vole, to je bourák. Ten by stál za hřích.“

Martina se konečně mohla začít smát na plné pecky a neschovávat nic pod rádoby zakuckání.

„Půjdeš tam?“

„Kam?“

„No do toho wellness?“

„Slušně vhozená rukavice, co kámoško?“ řečnicky jsem polemizovala.

„Tak ji seber a nebuď blbá.“

„Nemám co na sebe,“ to byla první reakce, která ze mě vypadla.

„Do wellness se chodí bez ničeho. Jsi fakt úplně praštěná.“

Ukázka

1. kapitola

Lenka seděla na toaletě. Trávila tam už dobrých dvacet minut a její stav jí nedovoloval odejít. Bylo jí zle. Nezvracela, neměla průjem, ale postihl ji den duševního blití. Je nedokonalá, ba přímo hrozná. Na sklonku čtyřicátého druhého roku došla k závěru, že je neschopná a stárne. Měla pocit, že jejím největším omylem jsou dva synové. Dvě nedokonalé bytosti! Chtěla vždycky holčičku, tak proč jí osud přichystal dar v podobě dvou kluků? Když byli malí, tak to ještě jakžtakž zvládala.

Vzpomínala na řeči starších žen, když se ji snažily povzbudit: „Jo, malé děti, to nejsou žádné starosti. Počkej, až vyrostou, to se teprve zblázníš.“

Blbost, říkala si vždycky. Co může být horšího, než porodit rok a půl po sobě dvě malá mimina? Jedno sotva chodilo a prakticky pořád za ním musela běhat, aby na sebe neshodilo něco ze stolu, nespadlo ze schodů nebo se nepraštilo do hlavy. K tomu měla v kolíbce novorozeně, které se dožadovalo každé dvě hodiny jejího prsu. No a ten chlap zvaný manžel, který jí tohle vše způsobil, byl samozřejmě v té době v práci. Co mohlo být horšího než tyto dvě malé děti, když s nimi musela být doma a k tomu ještě zvládnout uvařit něco k jídlu?

„Už abyste byli aspoň na střední škole! Chci žít svůj život. Budu chodit cvičit, s kamarádkami na kafe a vy se o sebe postarejte.“ Takhle na syny občas zařvala, když byla na pokraji svých sil.

Zámek na dveřích záchodu byl stále zavřený. Jistila se tím, že je Martin ani Jirka nemohli otevřít a vidět svou zoufalou matku, jak sedí na zemi, a kolem ní tuny posmrkaného toaletního papíru. Brečela. Nezvládne své děti vychovat. Zklamala jako matka, a dokonce i žena. Proč neudržela manželství a zůstala s puberťáky sama? Vyčítala si. Mohla to přece ještě pár let vydržet v nefungujícím manželství, kde sex bylo sprosté slovo a komunikace mezi dříve zamilovanými lidmi se omezila jen na:

„Ahoj. Kdy přijdeš? Budeš o víkendu doma? Dej mi peníze.“

Proč se vlastně rozvedla? Kdyby to vydržela ještě pár let, nepotkalo by ji období blížícího se sedmnáctého a osmnáctého roku u svých dětí takhle nepřipravenou. Kdyby tady byl denně jejich otec, rozhodně by nebojovala s dospívající dětmi tak intenzivně. Martin senior by jim dal jednoduše přes držku a namísto blbnutí ve škole a flámování každou sobotu by je donutil uklízet, vařit a celkově pomáhat. Vysmrkala se a zamyslela se nad tím, co jí letělo v hlavě. Blbost. Nic by se nezměnilo. Jejich otec by se i nadále věnoval podnikání a jí by řekl, že výchova je věc matky. Tohle poslouchala patnáct let, tak proč by se mělo něco změnit? Utřela si slzy a zvedla telefon, který jí ležel na klíně. Zvonil už několikrát. Volala jí kamarádka Zuzana:

„Nazdar, nemůžu se ti vůbec dovolat. Platí to kafe dnes v Cafeterapii?“

„Dneska? Jo aha. Promiň, nějak jsem dnes na vše zapomněla.“

„Děje se něco? Máš nějaký divný hlas.“

To už Lenka nevydržela a znovu se rozplakala. Cítila, jak jí rudnou tváře, na čele se jí vyráží pot a na zádech přejíždí mráz. Deprese? Úzkost?

„Mám depku, a hroznou. Martin chce jet na víkend s batohem bivakovat do nějakých vojenských prostor a Jirka přišel s papírem, že se mám dostavit k další výchovné komisi. Už ani nevím, na kolikátou. Kéž by byl už plnoletý, abych se takových dostaveníček nemusela zúčastňovat. Už mě to nebaví. Jsem náročná, když chci mít konečně klid?“

„Jsi!“ smála se kámoška do telefonu.

„Hmm.“

„Vždyť bys ani nevěděla, že nějaké děti máš, kdyby od tebe něco nechtěly. Vzpomeneš si jednou na mě, jak jsem ti vždy říkala, že dokud plyne mezi tebou a dětmi takhle energie, žiješ a naplno. Holka, věř mi, je to tak. Od té doby, co se mi dcera odstěhovala do Austrálie a vidím ji jednou za rok tři týdny v kuse, když se mi podaří ušetřit na letenky, vím, o čem mluvím. Byla jsem šťastná, když jsem trnula strachem, kdy dorazí v noci z diskotéky a jestli mi na ni někde neskočí nějaký nadržený zoufalec. Ty máš alespoň kluky a toho jednoho sportovce, na kterého nikdo hned tak nesáhne. Věř mi, že dokud je máš doma a bojíš se o ně, tak žiješ.“

Lenka Zuzaniným slovům nevěřila. Při společných kafíčkách totiž vždy jen poslouchala, jak se Zuzce stýská po dceři, jak jí volala, že se pohádala se svým přítelem, jak by ji Zuzka chtěla utěšit. To Lenka mohla jen odvětit, že Jirka má ředitelskou důtku, že nebyl ve škole, přišel pozdě na praxi a postěžovat si na spoustu jiných příkoří od svých dětí.

„Jenže s kluky je to pořád dokola. Jeden si myslí, že je dospělej, a může si dělat, co chce, jen jaksi zapomněl, že ho stále živím a v bytě, kde bydlí, není sám, ale že zde bývá pravidlem oznámit, kam se jde a kdy se asi tak dorazí. No, a ten druhej je línej jako veš. Matka je od toho, aby se o něj starala, a to nejlépe do smrti. Takový mama hotel je výmysl, který by se měl nechat patentovat. Pro některé mladé lidí je to splnění jejich snů.“

„Přestaň fňukat a pojď ven. Probereme to se skleničkou v ruce a jestli chceš, můžeme se projít po Vyšehradě. Víš moc dobře, jak je magický a dokáže tě dobít. Myslím, že to potřebuješ. Vezmi psa a vypadni ven. Přestaň se litovat. Všechny matky vychovaly děti, tak co blbneš?“

„Jenže ony měly normální děti. Ty moje se prostě zbláznily! Chápeš?“

Nechápala.

„Tak za hodinu, ať jsi v kavárně a žádné výmluvy. Depku má občas každý, tak se nakopni, ne?“

„Jo, přijdu.“

Ještě, že existují kamarádky. Kdyby Zuzana nezavolala, asi by se Lenka propadala stále hlouběji do svého nitra, až by se docela ztratila. Posmrkala poslední kus toaletního papíru. Poté se zvedla a při pohledu do malého zrcadla v dřevěném rámu, který byl zavěšený nad malým umyvadýlkem, se na sebe konečně podívala. Rozmazané šminky, oteklé oči a červené tváře... Prostě hnus. Navíc jí bylo na blití z toho, že uvnitř ní zase něco skřípe, táhne a ničí. Svědomí to není, to má čisté. Tak co zase blbne? Nabrala do dlaní studenou vodu a chrstla si ji do obličeje. Pak znovu a znovu. Její tvář dostala jinou barvu, oči trošku splaskly a černé rozmazané šmouhy od řasenky zmizely. Konečně měla pocit, že vypadá zase normálně. Otočila klíčem v zámku a vylezla z nejmenší místnosti svého bytu. Toho bytu, který jí nechal manžel po rozvodu. Bydlí přece na tak krásném místě, jak jí každý říkal.

„Všude to máš kousek,“ říkala jí matka.

„Když jdeš se psem večer k Vltavě, koukáš na jednu stranu na nasvícený Vyšehrad a na druhou stranu na Pražský hrad,“ záviděla jí Zuzana.

Pražská Náplavka a Podskalí, kde žila, měla odnepaměti neuvěřitelnou atmosféru. Už tam nebývala svérázná osada pražských plavců a vorařů a bylo zde vystavěno nábřeží. Jediné, co se dochovalo, je Pražská celnice, kam Lenka občas zašla do restaurace na typický český oběd, kde se servíroval samozřejmě i klasický kapr – pochoutka pražských voroplavců. Bohužel poslední vory připluly do Prahy v roce 1947 a od té doby zde kotví jen parníky Paroplavební společnosti. Všude jsou stánky s občerstvením a každou sobotu se zde konají farmářské trhy, kde se nedá projít, aniž byste do někoho nestrčili. Věčné fronty na domácí koláče, čerstvá vejce a z domácího chovu vyšlechtěné hovězí nebo kuřecí maso. Vše samozřejmě s nálepkou bio.

V této lokalitě, která společně s Bubenčem, Malou Stranou a částí Vinohrad patří mezi nejluxusnější čtvrtě hlavního města Prahy, Lenka žila. Neuvědomovala si, kde bydlí, prostě se tam vyskytla. Ve svém bloku měla několik obchůdků s jídlem, drogerií, úžasnou pekárnu, také svoji manikérku, kadeřnici a kosmetičku. K tomu samozřejmě dvě restaurace a jednu kavárnu. Za rohem byla ordinace jejího praktického lékaře. Auto vlastně ani nepotřebovala, přesto si ho držela. Parkování na modrých zónách bylo pouze pro rezidenty Prahy 2, a tak nebyl problém svého plechového miláčka kdykoliv postavit přímo před dům. Na tramvaj na Výtoň to měla minutu a metro bylo v dosahu pěti minut. Se psem mohla chodit na procházky na Vyšehrad nebo na Náplavku.

V koupelně se nalíčila, navoněla svým oblíbeným květinovým parfémem, zkontrolovala účes, který se jí nelíbil, a tak svou dlouhou blonďatou hřívu umotala do drdolu a sepnula skřipcem. Na kulatý kartáč natočila ofinu a přefoukla ji fénem. Zkontrolovala, zda má čisté rudé gelové nehty. Oblékla se do úzkých černých šatů, které si nedávno koupila u Marks&Spencer a nazula si černé sandálky na nízké jehličce. Rudé nehty koukaly z pásků a její nohy vypadaly sexy. Byla o tom přesvědčena.

„Džoulííí, jdeme ven,“ zakřičela na psa. Fenka se vyřítila z pokoje od Martina, kde se s ním válela na sedačce. Způsobně si sedla před svou paničku a dožadovala se obojku a vodítka. Těšila se ven. Věděla, že potká další pejskaře. Čekala, že každý stromeček, dlaždice a možná kolo od auta bude vonět jinak, a tak bude moct číst psí noviny.

„Přijdu za dvě hodiny,“ zařvala z předsíně do celého bytu, aby ji synové slyšeli.

„Jasně, ahoj, mami,“ řekli téměř dvouhlasně. Ani jeden určitě nezvedl oči od počítače.

To je mládež, pomyslela si a přivolala výtah, aby dvě patra nemusela šlapat po svých v těch luxusních sandálkách.

Jednou tohle všechno skončí!

Bude sama a bude mít klid.

To období přijde.

Stačí si jen položit otázku: Dožije se toho?

Nebo dožije se toho ve zdraví?

Ukázka

PROLOG

„Už nemůžu dál, už nemůžu,“ šeptám si do dlaní. Z úst mi tečou sliny. Jsem totálně opilý. Z očí, které mám podlité krví, se mi valí slzy.

Jsou to slzy promarněného života.

„K čemu mi je, že moje přítelkyně je úspěšná… manželka byla taky skvělá… určitě… já jsem nula. Máma. Moje báječná maminka už tady není, otec… Nejsem schopný vydělávat peníze… Nic.“

Celou dobu jsem invalidní důchodce. Vždyť já chci pracovat, ale…

Hlavou se mi honí myšlenky:

Skončím to!

Strach, mám strach.

Dávno už jsem o tom uvažoval.

Proč jsem to neudělal dříve?

Slyším hlas:

„Tak pojď, už se nemůžeme dočkat, až se tady objevíš.“

Teď už to dám. Stačí tak málo. Zajít do garáže, sednout si za volant nového BMW, které před měsícem koupila Eva, a nastartovat.

„Konečně jsi vysadil ty léky a trošku si užíváš života. Tak už to nezdržuj a jdi do té garáže!“

Chci zachovat klid.

Ale…

Nic nechápu. Je mi špatně z velké dávky pití a mám pocit, že mi praskne hlava.

„Tolik let tě čekáme, tak už neotravuj a konečně dojdi do té garáže. Tolikrát jsi na to myslel.“

Chci vykřiknout pomoc, ale hlas mi selhává.

Nedokážu ze sebe vysoukat jediné slovo.

Chci se zvednout, ale má opilost je tak veliká, že okamžitě spadnu vedle stolu.

Porazil jsem židli, která rozbila vázu s květinami, postavenou na zemi.

Nikdo není doma.

Eva ráno odjela do města do banky a na úřad a vrátí se nějak odpoledne.

Kolik je vůbec hodin?

Musím rychle do garáže!

„Konečně moudrá slova. Tak sebou hni!“

Bouchl jsem se do hlavy o kuchyňskou linku. Sahám si na spánek na pravé straně.

Krev.

Koukám na ruku, potřísněnou červenou tekutinou.

Je to nezapomenutelný okamžik. Užívám si ho.

Cítím příšernou bolest.

Na chvíli si zkoncentruji myšlenky: GARÁŽ!

Vstávám. Jde to. Scházím deset schodů a otvírám bílé jednokřídlé dveře do garáže. Elektrické dveře jsou zamčené. Stejně nemám žádný ovladač. Prudce vezmu za kliku dveří u řidiče a auto se otevře. Těžce padnu na sedadlo. Klíč je v zapalování. Stačí s ním jen otočit.

„Dopis na rozloučenou jsi napsal?“

„Cože? Dopis?“

Hlava už mi nic nepobírá. Jsem šíleně unavený. Přemístit se z kuchyně do garáže byl pro moji tělesnou schránku a totálně odepsanou duši nadlidský výkon. Usměju se. Jsem ještě živý člověk?

Něco jsem psal. Jo, naškrabal jsem něco na papír a nechal to na stole v kuchyni.

Startuji.

„Otevři okna!“

Mačkám nějaké tlačítko a elektronika v autě udělá přesně to, co žádá ten hlas, který mě doprovází. On jediný mi rozumí. Nikdo jiný. Moc jsem ho neposlouchal. Vždycky, když už jsme spolu byli na jedné vlně, někam mě zavřeli a dávali mi koňské dávky injekcí. Pamatuji si na ošetřovatele:

„Píchněte mu Fluanxol… nasaďte mu Tryptophan… přestal brát Lithium, musíme mu nasadit vysoké dávky.“ Antipsychotika, antidepresiva… jojo – stabilizátory nálady.

Smrad. Něco kolem mě šíleně páchne a je špatně vidět.

„Konečně jsi u nás.“

„Panebože, ježíši kriste… kde mám mobil. Číslo je 155 nebo 158. Nevím…“

Eva křičí jako šílená. Přijela z práce a chtěla otevřít garáž, aby mohla zajet svým mercedesem. Počítala s tím, že její muž odjel na kontrolu k psychiatrovi. Tvrdil jí, že je objednaný na druhou odpoledne.

Je to 155.

„Můj muž se pokusil o sebevraždu… je v garáži v autě. Určitě je v bezvědomí. Otrávil se výfukovým plynem. Adresa je Ranč U Kloberů, Krosučany. Co mám dělat, řekněte, co mám dělat?“

„Vypnula jste motor?“

„Ano.“

„Garáž je určitě otevřená, že?“ slyší milý ženský hlas. Je až neuvěřitelné, jak dokážou být zaměstnanci Záchranné služby v klidu. Její hlas je pohlazení po duši.

„Ano, už větrám.“

„Běžte k němu a zkuste zjistit, zda dýchá. Rychlá záchranná služba už je na cestě. Jsou tam za dvě minuty.“

Ukázka

Skvěle – rok 1988

„Dělají zase problémy, někdo volal do knihovny,“ říkám, jakmile překročím práh bytu jednoho z disidentů, který podepsal Listinu práv a svobod.

Vaškovi se podařilo dát dohromady skupinku lidí, kteří mají zájem o moji přednášku. Tu jsem si připravila už před lety a postupně se snažím své Tajemství předávat lidem, kteří už nechtějí jako chovné ovce naslouchat komunistickému režimu.

„Jsem tady, ale už je to opravdu velice na hraně. Mám pocit, že se to nějak přiostřuje. Je to stále horší,“ pokračuji ve svém monologu.

„Neboj se, Lado, jsme rádi, že jsme tady všichni společně a že si uděláme nádherných několik hodin jen pro nás. Pro těch dvacet lidí, kteří přišli, abys jim vysvětlila, o čem je lidská bytost. Je k pláči, že v roce a ve zřízení, ve kterém žijeme, už nemáme lidské svobodné bytosti, ale chodící zmanipulované blbce,“ skepticky říká Vašek. Vejdu do velkého obýváku v bytě, který se nachází v centru Prahy. Je v pátém patře bez výtahu a bez balkonu.

„Myslíš, že jsou tady štěnice?“ ptám se.

„Majitel bytu patří k lidem, o kterých by nepředpokládali, že by mohl mít něco společného s takovou přednáškou,“ odpoví Vašek.

„Dobrý den, všechny vás vítám.“ Věřím, že je Vašek vybral tak, že nám všichni porozumí.

„Jmenuji se Lada Hájková a vystudovala jsem filozofii. Studium bylo pro mou nynější přednášku velice přínosné. Většinu toho, co vám zde chci vyprávět, jsem objevila po přečtení v zakázaných knihách, které jsou na seznamu.“

„A co vás učili na té fakultě, když k filozofii a náboženství Východu vás pořádně nenechali čuchnout?“ ptá se jeden z posluchačů.

„Víte, oni nám samozřejmě nějaký základ dát museli.“ Odmlčím se.

„Skoro dva roky se snažím lidem na setkáních vysvětlit, jak mohou mít uvnitř sebe klid a cítit maximální štěstí a jakým způsobem se k tomu dá dostat. Zkusíme mít společně v hlavě jen pozitivní myšlenky, nepouštět si tam ty negativní a dávat si na to velký pozor. Tak si vezměte papír a tužku, pokud si chcete dělat zápisky,“ usmívám se na lidi, kteří jsou vlastně moji studenti, i když s přívlastkem „zakázaní“.

„Jen chci všechny poprosit, abyste si mezi ty poznámky nepsali, kdo vám to odpřednášel a kde jste si to zapsali,“ doplnil mé uvítání Vašek.

„A ještě vás prosím, abyste se všichni představili, aby vás Lada alespoň trošku poznala a mohla si s vámi přátelsky povídat.“

„Tak tedy, jsme tady, abychom si řekli několik základních faktů o lidském mozku, o teorii relativity a zákonu přitažlivosti,“ začínám svou stou přednášku.

„Všichni jsme lidské bytosti a přišli jsme na svět, abychom se něco naučili. Člověk se narodí jako svobodná, vědoucí a tvůrčí bytost. Každý se dopouští jedné velké chyby, a to že se snaží být nesvobodný. Přitom se narodil se svým univerzálním a individuálním já a má nedozírné možnosti, jak se seberealizovat… Základ je naše svobodná vůle, svoboda činu, slova a emocí… Co nám absolutně chybí, je svoboda slova,“ začínám se dostávat do euforie, kterou mi moje přednášky přinášejí.

„Co nám nikdo nemůže vzít, jsou naše myšlenky. Jak to chápete?“ zeptám se všech.

„Všechno kolem nás souvisí se vším, rozumím tomu dobře?“

„Správně. Podívejte se na to z pohledu vesmíru, který je nekonečný. Moc toho o něm nevíme, jen to, že existuje a že se ještě nikomu nepodařilo ho celý prozkoumat. Co však známe, je zemská přitažlivost. Té se chci věnovat v přednášce nejvíce. Tak, jak spadne na zem věc vyhozená do vzduchu, stejně tak spadne do vašeho života vyslaná myšlenka.“

„Naučíte nás s tím pracovat?“

„Pokusím se.“

Přednáška trvá ještě dalších několik hodin a poté se strhne úžasná diskuse, tak jako vždy.

„Svými myšlenkami si tvoříme svůj život,“ končím svou přednášku. Po odchodu všech lidí prohodím pár slov s Václavem.

„Nechali ti tady dohromady padesát korun,“ říká.

„Jéé, nedělám to pro peníze, chci lidem něco předat.“

„Ty jsi neuvěřitelný člověk, Lado. Kvůli této víře nemáš osobní život. Bude ti třicet let, a žádný chlap, žádná svatba, děti, zatím nic,“ usmívá se na mě Vašek.

„Věci se dějí tak, jak mají.“

Vašek na mě kouká a já jako bych četla jeho myšlenky. Říká si – taková úžasně silná osůbka, malého vzrůstu, štíhlé postavy, jemných rysů. Její obličej lemují dlouhé tmavé vlasy, které má stažené v culíku. Proč nikoho nechce? Veškeré volno věnuje svému poslání. Po škole začala pracovat jako tlumočnice z francouzštiny, kde jsem ji potkal.

Doteď si mě pořádně nevšimla.

„Vašku, nekoukej na mě tak a neblbni.“ Líbnu ho na tvář, když se mě snaží pohladit. Mám chuť říci, že jsem si ho oblíbila okamžitě, ale trošku jinak, než by si představoval on.

Mám ho ráda jako kamaráda.

„Já… já, no tak ahoj.“

„Jsi skvělý chlap.“

Zmizím ve dveřích. O tom, že je skvělý, jsem nikdy nepochybovala.

Ukázka

1968 – nemusíte se bát

Seděla na lavičce a koukala se před sebe na koleje. Oprýskaná lavice byla ještě na oprýskanějším nástupišti číslo dvě. Kolej číslo tři, kterou měla před sebou, se jí občas rozdvojila, protože přes slzy nebyla schopná zaostřit zrak.

Mám to udělat? ptala se sama sebe. Na sobě měla květované šaty, které přesně zapadaly do letního času. Překřížila nohy, na kterých měla nazuté bílé lakované lodičky na kačence. Vedro způsobilo, že měla obě lýtka nateklá. Mezi nalitými prsy jí stékal čůrek potu. Kapička hledá cestu v čárce mezi ňadry, která ji už dva týdny bolela. Rychlík, na který čekala, měl projet za deset minut. Nechce nikam jet. Už nechce nikam odjíždět, chce se vydat na úplně jinou cestu, než kam má namířen vlak.

Mám to skončit? zeptala se znovu. Zahleděla se na kolejiště. Hodiny nad perónem jí dávaly ještě několik minut, aby se rozhodla.

„Mezinárodní rychlík jedoucí po trase Praha hlavní nádraží, Pardubice, Brno, Břeclav, Vídeň přijede ke druhému nástupišti, kolej číslo tři. Vlak stanicí projíždí,“ slyšela Martina z ampliónu, který byl zavěšen nad vchodem do nádražní budovy starého libeňského nádraží. Podívala se na svoje ruce, kde na jednom z prstů měla prstýnek s bílým kamínkem. Sliboval jí vše. Chtěl s ní žít a ona mu uvěřila. Už na střední škole, kdy za ním prvně v druhém ročníku gymnázia přišla do kabinetu českého jazyka, věděla, že on je ten, koho bude milovat celý svůj život. Co na tom, že to byl její profesor? Když to ve škole prasklo, všichni ji odsoudili a on musel opustit školu. Milovala ho a stále ho miluje, tak proč se všechno tak najednou obrátilo o sto osmdesát stupňů? Když se s ním prvně milovala, bylo jí šestnáct. Bylo stejné vedro jako dnes. V kabinetě českého jazyka měli otevřené okno, a i když byla vyděšená, vnímala vůni stromů. Ze všeho se jí točila hlava. Muž, který ji líbal a snažil se dostat jako první do jejího těla, jí voněl ještě více než všechno kolem ní. Stalo se to tak rychle, že ani sama nevěděla, že je to tak jednoduché.

„Jsi úžasná, krásná, jsi moje múza,“ šeptal ji před třemi lety do ucha. Věřila mu. Celé tři roky s ním jela na vlně lásky. Oběma bylo jedno, že fiasko ve škole stálo Viléma místo. Byl to bohém, nebral to tak vážně. Navíc byl velice schopný a všude o něho měli zájem.

Za chvíli je tady ten její rychlík, napadlo ji. Zvedl se jí žaludek. Tentokrát nikoliv od ranní nevolnosti, ani z důvodu, že bylo léto roku 1968 a před několika dny obsadila vojska Sovětského svazu Československo. Bylo jí zle z toho, co chce udělat. To dítě, co má pod srdcem, a je to zatím jen maličkatý zárodek, už teď nechce. Zastyděla se nad tím, že život, který je z poloviny její a z druhé poloviny toho starého pána, kterého potkala dva dni po emigraci Viléma v jedné restauraci, nenávidí. Karel se jí líbil, to určitě. Byl o hodně starší než ona. Nevěděla, o kolik let. Možná o deset, možná o patnáct. Sex s ním byl hezký, ale na jejího milovaného Viléma neměl. Nedokázal jí dát to, co jí přinášel kontakt s mužem s energií rebela, kterého jí matka rozmlouvala a kterého se jí všemi možnými dostupnými prostředky snažila vyhnat z hlavy. Vzpomněla si na situaci, kdy byly obě – ona i matka – pozvány k řediteli školy a řešilo se, zda šlo o znásilnění studentky profesorem. Tehdy řekla: „Miluju ho a vše bylo dobrovolné.“ Matka se za ni styděla, řediteli se ulevilo a Vilémovi spadl kámen ze srdce, že nebude popotahován soudy.

Jenže teď je její láska někde za hranicemi a ona nemá odvahu vycestovat za ním. Stejně už nemůže. Už jednou byla těhotná a Vilém jí řekl, že dítě v žádném případě nechce. Před komisí udělali příšerné divadlo a tehdy se prvně zbavila něčeho, co v té době možná chtěla. Teď je jí devatenáct let a ráno jí doktor oznámil, že je znovu těhotná. To, co jí roste v břiše, není Viléma, ale skladníka, co udělal tříletý učňák, nastoupil v osmnácti do zaměstnání a odejde z něj asi až do důchodu.

Její velká láska Vilém dala přednost svobodě v západní zemi a ona zůstala v Československu s miminem v břiše, od kterého si nemůže pomoci interrupcí, protože ji nikdo tohoto outěžku nezbaví. Žádný doktor neprovede pár měsíců od potratu další přerušení. Zárodek, co se jí usadil pod srdcem, patří muži, ke kterému nic necítí. Vyndala těhotenskou průkazku a zadívala se na datum plánovaného porodu. Na jaře dalšího roku bude matkou. O tom, že otce dítěte skoro nezná, raději nepřemýšlela. Nevěděla, jak dlouho seděla na lavičce. Cítila, že ji trošku ovívá větřík ve vlasech a maličko ucítila krev v žilách. Jen maličko. Krev, která by měla proudit v jejích žilách, posledních několik minut stagnovala. Viděla jen rudé květy na svých šatech a stejnou barvou měla nalakované nehty na rukou.

Z nádražního rozhlasu slyšela, aby lidé byli opatrní, že rychlík bude projíždět během minuty stanicí. Dále slyšela, že osobní vlak do Pardubic přijede na první kolej nástupiště jedna. Zvedla se, ale její nateklé nohy ji nechtěly dovolit udělat další krok.

„Chci skočit, prosím,“ zašeptala.

„Když nemůžu být s Vilémem, nechci žít,“ pohybovala ústy. Najednou se jí někdo dotkl.

„Říkala jste něco?“ zeptala se jí starší žena. Stála a koukala na kolejiště.

„Ne.“

Ukázka

JANA

1. kapitola

„Mám to za sebou,“ oddychla si Jana, když zaklapla dveře ordinace onkologické kliniky. Ta nádherná věta, kterou před chvílí slyšela, jí vehnala slzy do očí.

„Jste zdravá, rakovinové buňky se podařilo zastavit. Díky intenzivnímu léčení jste mimo ohrožení života. Musíte samozřejmě dál chodit na pravidelné prohlídky, ale nebojte se, výsledky jsou negativní,“ oznámil jí ošetřující lékař před minutou.

Stála na chodbě před dveřmi ordinace a byla šťastná. Konečně k ní byl osud přívětivý.

První cesta vedla na toaletu. Zahlédla se v zrcadle a už neměla ten pocit beznaděje. Konečně viděla v očích jiskru, i když na hlavě jí trčelo doslova pár chlupů. Bylo jí jedno, že jí vypadaly vlasy a že většina oblečení na ní poslední dobou jenom visí.

„Jsem zdravá,“ zašeptala. Škoda že s ní dnes nemohl jít do nemocnice její přítel. Taková zpráva se neříká každý den. Ráno, když se loučili, ji tak krásně políbil a řekl: „Jsi nádherná, úžasná žena. Hlavně jsi silná, za což tě obdivuju. Nezlob se, nemůžu jet s tebou. Jedu dnes do Hradce na služební cestu a máme tam dost důležité firemní jednání. Už delší dobu se snažím s reklamkou prorazit a podepsat exkluzivní smlouvu pro OLIGEN. Pokud to všechno vyjde, vydělá to reklamce OLOTE slušné peníze a pak konečně pojedeme na vysněný týden do Říma.“

Věřila svému Robertovi, že udělá dobrý obchod, který jim zaplatí letenky a pobyt v evropské metropoli.
 

„Mám mu zavolat?“ ptala se v mobilu své nejlepší kamarádky Martiny hned poté, co jí oznámila tu úžasnou novinu, že je zdravá. Věděla, že nesmí otravovat v době, kdy má Robert pracovní jednání, ale…

„Máš pravdu, řeknu mu to až večer doma. Uvařím nějaké dobré jídlo. Konečně snad zase budu jíst s radostí,“ ukončila hovor.

Večeře při svíčkách, dobré jídlo, úžasná zpráva, že je vyléčená a pak si naplánují dovolenou. Takto měla připravený scénář dnešního večera. Bylo sedm hodin a její drahá polovička se objevila ve dveřích.

„Tak jak jsi dopadla v nemocnici?“

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Byla šťastná. Kolem deváté hodiny zazvonil jejímu příteli mobil. Slyšela, jak někomu říká, že se uzdravila, a že už je vše na dobré cestě.

Cesta! Jak dlouho si přála odjet někam za poznáním. Teď už si to konečně může dovolit. Když si vzpomněla na věčnou únavu za poslední rok, padání vlasů a nahýbání se nad záchodovou mísou, když vyprazdňovala svůj žaludek, chtělo se jí smát štěstím.

„Konečně si splníme svůj sen, poletíme do Říma,“ řekla Robertovi před usnutím.
 

Ve dvě v noci se probudila, jelikož si potřebovala dojít na toaletu. Postel vedle ní byla prázdná.

„Kde jsi?“ zavolala do tmy. „Miláčku, jsi v kuchyni?“

I další místnosti společného bytu byly prázdné. Na stole v obýváku ležel dopis a ona ho bezmyšlenkovitě přečetla. Když ho četla podruhé, stále ještě nevěřila jeho textu:

„Milá Jani, jsi silná žena, jsem moc rád, že ses vyléčila, a přeji ti jen to hezké. Pomohl jsem ti v době, kdy jsi nemohla být sama. Už půl roku chodím se svojí asistentkou a dnes, po tak úžasné zprávě, kterou jsi mi oznámila, jsem nabral sílu a rozhodl se od tebe odejít. Hodně štěstí.“

Papír jí upadl na zem. Za ním si sedla na podlahu i ona. Ve svých myšlenkách se vracela do situací v minulém roce. Robert stál u její postele, kde ležela s holou hlavou, totálně vyčerpaná, jen se zbytkem síly, která jí někdy nestačila ani na to, aby sama došla na toaletu. Měl to se mnou těžké a vydržel, pomyslela si.

„Takže teď už jsem sama?“ zašeptala do ticha a tmy jejich bytu.
 

Ne, ten sen jí nikdo nevezme. Běžela do ložnice, otevřela skříň a vyndala cestovní kufr. Do něj začala házet oblečení, které si v poslední době koupila. Bylo o dvě čísla menší než to, co viselo na ramínkách, na která rok nesáhla. Je hubená, má málo vlasů, ale je zdravá! Alespoň teď je zdravá. Během několika minut měla zabaleno. Do příručního zavazadla si hodila taštičku se šminkami, druhou kreditní kartu a doklady. Cítila stejný pocit euforie jako ráno při odchodu z ordinace. Jede! Hned teď… určitě něco poletí. Mobilem si zavolala taxíka.

„Kam pojedete?“ ptala se operátorka.

„Do Říma… Tedy vlastně na letiště Václava Havla,“ opravila se.

„Za tři minuty budete mít před domem bílý Mercedes a odveze vás na letiště,“ oznámila operátorka a zavěsila.

Určitě bude nějaké místo v letadle volné, vždyť do Říma létá několik linek denně.
 

Přežila rakovinu! Cesta do Říma je proti tomu nic.

Ukázka

Kapitola 1

Zuzana, Jarka

LISTOPAD 2012

„No to snad není možný. Jsi to ty?“

Sedím na chodbě u svého psychiatra a čekám, až mě vezme do ordinace a poté budu moci elegantně vyplout s receptem na další várku antidepresiv. Pak si je vyzvednu v lékárně a zažiji zase ten blažený pocit. Budu mít svoje bílé lentilky na další dva měsíce pod střechou svého domu na pečlivě střeženém místečku. Takhle si pro svou dávku chodím už druhý měsíc a pan doktor má ze mě velkou radost. Prý se lepším. Jsem psychicky stabilizovaná.

„No jsi to ty? Nekecej, co děláš tady, v čekárně u psychouše?“ S vytřeštěnýma očima se pouštím do dialogu se svou dávnou kamarádkou. „Kolik je to let, Jarko, co jsme se neviděly? To je fajn, že jsme se sešly.“

Koukám na tmavovlasou, vysokou ženu s očima tmavýma jako uhel. Na sobě má džíny a bundičku do pasu, s kapucí olemovanou širokou kožešinou z lišky. Vypadá dobře, tak co dělá tady?

„Zuzano… no to je náhodička. Jak žiješ?“ dočkám se konečně odpovědi.

Zamyslím se nad tím, jak bych mohla žít. Rozhlížím se kolem sebe a vidím kromě Jarky ještě několik lidí, kteří se dobelhali pro pilulky, jež jim pomáhají přežít nějaké období. Na jedné židli se houpe muž, který čeká na injekci od lékaře jako na smilování boží. Vedle mě je maminka s dvouletým dítětem na klíně. A pak jsem tady já a Jarka. Jsme na prahu ordinace, kam jsme se rozhodně ani jedna nechtěla dostat. Přesto ta situace nastala.

„Jak vidíš, tak ještě žiju.“

Usmívá se na mě a já se začínám uvolňovat. Tak nejsem jenom já totálně v prdeli. Jarka byla vždy nádhernou dlouhonohou dlouhovlasou múzou mnoha mužů. Milovala život a nic nebylo problém. Tak co dělá tady? Na chvíli se ponořím do vzpomínek a představuji si, jak jsme spolu před několika lety měly společný erotický zážitek s jedním mužem. Tehdy jsme po grilovačce na zahradě u jednoho z našich kamarádů skončili všichni tři ve vířivce. Nevím, jestli jsme se koupali ve vodě nebo šampaňském… Na jedno si však pamatuji. Na větu, kterou Jarka pronesla, když jí v žilách kolovalo jeden a půl promile alkoholu: „Musíme se domluvit, jestli mu ho budeš lízat od špičky nebo si mu jazykem pohraješ s koulema.“

Tehdy jsme se každá s radostí chopila přidělené části mužství našeho kamaráda a dovedly jsme vše ke zdárnému konci. Martin pak otravoval další dva měsíce a zval nás na grilovačku s železnou pravidelností.

„Pojďte další,“ vyzývá sestřička moji maličkost do ordinace a já se jako stádová ovce přibližuji ke své potravě, abych v budoucnu mohla fungovat alespoň jako zástupce skotu.

„Počkej tady na mě… Vlastně, ty jdeš na prohlídku až po mně… Zajdeme na kafe, jo?“ říkám a zavírám za sebou dveře, kde už mě vítá lékař.

„Tak jak se cítíte?“ ptá se. Jak bych se asi mohla cítit, když jsem utažená množstvím splátek, na krku mám hypotéku na byt a nedělám nic jiného, než vydělané peníze přehazuji elektronicky z jednoho účtu na druhý?

„Jde to, pane doktore. Od té doby, co mi zabrala antidepresiva, mám pocit, že jsem se nějak nad všechno povznesla. Já vím, že na tom takhle nejsem sama. V čekárně sedí moje dlouholetá kamarádka. Naposledy jsem ji viděla, když se zamilovala do jednoho ze svých Egypťanů. Vůbec nechápu, co dělá tady. Byla vždycky tak plná života,“ snažím se vybavit si Jarku z minulosti. „No jo, pane doktore, vždyť já jsem byla taky pěkné číslo. Dokázala jsem využít každou minutu svého života a teď si k vám chodím pro prášky.“

„Opravdu v tom nejste sama. Buďte v klidu. Je to jen takové období, kdy na lidi doléhá ohromný stres. To víte, západní Evropa to s tou ekonomikou trošku nezvládla… no, ono je to na delší povídání. Napíšu vám další recept a přijďte se za měsíc podívat. Kdybyste trpěla úzkostí nebo jiným stavem, navštivte mě okamžitě.“

Vypadávám z ordinace, v ruce držím cár papíru a na něm je nečitelně napsaný text. Samozřejmě, že s ním poběžím do nejbližší lékárny, ale proč?

Zavírám za sebou dveře a jdu směrem ke kámošce.

„Zajdeme na to kafe? Počkám, až se taky necháš zkontrolovat cvokařem, jo? Musíme pokecat, vždyť kolik je to let?“

„Mám jen asi hodinu času, musím pak běžet do práce, mám objednáno několik lidí a musím tam být včas. Pokud to bude odsejpat a doktor mě vezme hned, tak ok. Jak se vůbec máš? Kdy jsme se to viděly naposledy?

„To bylo v Dětenicích, jak ses loučila s námi třemi a tvrdila jsi, že odjíždíš do Egypta a zůstaneš tam žít. Klepaly jsme si trošku na hlavu, ale viděly jsme, jak jsi zamilovaná, tak jsme tě nechtěly odrazovat od rozhodnutí. A vůbec, nevíš něco o Janě a Zdeně? Obě tam tehdy na Silvestra byly. To byla jízda. Pamatuju se, jak bylo Janě blbě a v hotelu se málem pozvracela a ty ses nad ní nakláněla se skleničkou vodky v ruce. Nechala jsi ji, aby se napila. Jak je to dlouho? Dva nebo tři roky?“

„Asi tak. Se Zdenou se občas vídám, máme docela podobný osud. To víš, semleli nás cizinci. Jenže ona už je z toho venku. O Janě nevím vůbec nic. Slehla se po ní zem. Mám pocit, že bydlí někde za Prahou a je docela spokojená…“

Jarka mi chce říci něco víc o Zdence, ale stačí se jen nadechnout.

„Tak další, pojďte dál,“ probere nás ze vzpomínek sestra ve dveřích. Nejenom já z naší nerozlučné čtyřky jsem si teď vyzvedla bonbónky pro šťastný život, i Jarka se odebírá ke dveřím ordinace. Je také tou stádovou ovcí, jak si nyní připadám já, nebo je tady jen omylem?

Najednou slyším ten svůj vnitřní hlas. Opět se ke mně snaží dostat moje Anička. Ta moje holka, která mě asi bude doprovázet celý život. Zjevuje se mi pravidelně v podobě mé babičky Antonie. Pomáhala mi v manželství a v době rozvodu. Když už jsem konečně měla pocit, že jsem spokojená, vždycky se našel okamžik a ona se zase objevila.

„Tak co Zuzko, už chápeš, že děláš blbost, že své problémy řešíš tady v té místnosti? Psychiatr ti nepomůže. Osud ti znovu poslal do života Jarku. Máte si pomoct, tak vzhůru do toho holčičko moje. Už bylo hůř!“

„No jo!“ odseknu a nechci slyšet tu holku uvnitř.

Z ordinace vychází Jarča a za několik minut už otvíráme dveře nejbližší kavárny.

„Dáme si dvě latte a nějakou vodu,“ objednávám u číšníka v černých kalhotách a bílém tričku. Je mu něco kolem pětatřiceti. Ještě před rokem bych se pokusila o flirt, a jak znám Jarku, koketovala by do té doby, dokud by se panáček nezačal trošku červenat.

„Pěknej kousek!“

„Mě už chlapi nezajímají,“ odpovídám.

Sedíme v kavárně skoro hodinu a dozvídám se od Jarky, že vydržela žít v Káhiře a pak nějakou dobu v přímořském letovisku Sharm. Její Ahmed pracoval pro jeden hotel z řetězce Hilton a měl poměrně dobře našlápnutou karieru. Opravdu to nebyl žádný „manažer přes lehátka“, jak nazývala jednoho ze svých milenců, který jí při jednom pobytu nechal na týden zdarma lehátko v první řadě u moře. A to dokonce i se slunečníkem. Ona mu za to s železnou pravidelností platila svým tělem. Když přijela podruhé na dovolenou na stejné místo, tento prodejce plážové výbavy už byl ženatý s jinou dámou z evropské destinace. Tuším, že jeho žena byla Polka. Ten poslední „habibi“ byl jiný. Jarka ho milovala a domnívala se, že s ním stráví zbytek života.

„Jeho rodina mě opravdu přijala a chovala se ke mně velice slušně, vzali jsme se, jelikož si to všichni přáli, ale…“ nedopoví větu a ujíždí jí hlas.

„Vždyť jsme slavily tvůj odjezd. Tvrdila jsi, že se tam vdáš,“ vzpomínám na flám, kdy se Jarka loučila se svobodou.

V jejích očích vidím bolest a smutek. Rozpovídá se o nepokojích v Egyptě, které v této zemi prakticky ještě neskončily. Dochází mi, že naše vláda v létě upozorňovala, že nedoporučuje turistům cestovat do egyptských destinací.

„Stalo se něco?“ vyhrknu.

„Stalo,“ špitne Jarka.

Nechci se dál ptát, jenže zvědavost mi nedá.

„Něco s manželem?“

„Ne, to naštěstí ne, ale jejich rodina se zapletla do revoluce, která v Egyptě ještě pořádně neskončila. Jeho starší brácha je po smrti, přišli o střechu nad hlavou. Pořádně nevím proč. Raději jsem se v létě vrátila zpět do Prahy. Poslední týdny jsme bydleli v Káhiře, a to opravdu nešlo. Teď už jim jenom posílám peníze, a kdy se dostanu zpátky do Egypta, nevím. Mého muže na vízum za mnou do Evropy pustit nechtějí. Sama nevím, co se tam děje. Občas si napíšeme esemesku a tak dvakrát měsíčně si zavoláme. Stojí to za hovno. Neměla jsem se vdávat. Něco jiného je mít muslima milence a něco jiného je žít v takové rodině. Potřebuju se co nejrychleji rozvést.“

„To ti ubližovali, nebo co?“

„Ne, proboha to vůbec, ale ten způsob života tam a tady, to je nebe a dudy. Prostě teď tam posílám jen peníze. Já jsem ta, co ještě nějaké má, co ještě nějaké vydělává. Tak to je.“

Zauvažuji nad tím, jak bezstarostný život Jarka vedla. Jak jsme spolu dokázaly protancovat noc v baru, jak nic nebylo problém. Peníze, které vydělala, stačily na pokrytí dobrého živobytí pro ni a její teď už dospělou dceru.

„Potřebuju se rozvést, ale není to jednoduché,“ zopakuje své přání.

„Aha,“ polykám.

„A co ty, Zuzko, jak se máš? Naposledy jsi lítala mezi dvěma adepty a myslím, že jsi byla vcelku spokojená. Stejně to byl krásný život, viď?“

„Chlap vám nikdy neodpustí, že jste ho viděly na dně. Může být modrooký, černooký nebo třeba šikmooký,“ zasáhne Anička.

Nechci ji slyšet. Naráží na můj omyl s Petrem. Vím, co mi chce připomenout.

„Byl to krásný život. Tak nějak jsme si jely samy za sebe a neřešily, co bude zítra. Snad se všechno zase uklidní. Sotva vydělám na nájem a nějaké jídlo. Je to děs. Co ta Jana? Tvrdíš, že jste v kontaktu. Ráda bych ji někdy viděla.“

Vyprávím jí o tom, jak se Jana přestěhovala na vesnici a rozhodla se usadit. Jarka jen kroutí hlavou nad tím, jak zrovna ona může žít mezi slepicemi a v chlívku mít kozu na dojení mléka.

„Já už asi nic nechápu. Život je opravdu neuvěřitelný a snad píše i ty romány. Poslední roky jsme si ho užívaly fakt naplno, viď?“

„No já nevím, myslím, že poslední rok u mě stojí za hovno, ale předtím nelituju jediné minuty. Kdybych se před osmi lety nerozvedla a neprožila to, co mi přišlo do cesty, asi bych uschla někde v psychiatrické léčebně dřív, než bych stačila stanout na prahu čerstvé čtyřicítky. Zaplať pánbůh, že to tak nedopadlo.“

V hlavě se mi honí jedna myšlenka za druhou.

„Zuzko, já jsem na sebe tak nasraná, že jsem skončila až u psychiatra… To ty si ani nedokážeš představit. Nejradši bych si dala pár facek,“ skučí Jarka. Koukám jí do očí a vidím záblesk slz, které se zase snaží potlačit.

„Ještěže Jana je v pohodě. A co ta Zdena? Naposledy ji obšťastňoval nějaký Kazachstánec od cirkusu, co já si pamatuju. No to byla taky síla, ale tehdy byla šťastná, zamilovaná a spokojená.“

Koukám na kavárnu, kde sedíme. Je krásná, malé kulaté stolečky, které ručně vyrobil nějaký kovář, podtrhují atmosféru této místnosti. Muselo to dát práci, ukovat takové nohy. Za oknem je příšerné počasí. Prší a je doslova nevlídno. Až na pár výjimek nenávidím listopad. Tenhle rok je to o mé celkové nelibosti k tomuto období. Uvnitř kavárny je nádherně. Jsem ráda, že jsem se konečně dokázala zastavit a potkala někoho, s kým mohu v klidu promluvit a vrátit se do minulosti. Byla divoká, ale nikoli špatná. Z lehké letargie a rozjímání nad prostorem, kde jsem, mě vytrhne odpověď kámošky.

„Teď je asi taky spokojená. Co vím, tak přebrala šéfa jeho ženě, včetně části firmy, a společně si žijí někde na ranči. Mají koně, psy, kočky. Zdena má chovnou stanici a stále má nějaké přírůstky do rodiny. Myslím tím štěňata, koťata a možná hříbata, nikoliv děti. To už snad v našem věku ani nejde.“

„Sbalila šéfa? Povedlo se jí ho dostat pro život? No to je docela slušná práce.“

„Co já si pamatuju, tak jí šíleně začaly tikat biologické hodiny a chtěla mermomocí hnízdit. Šíleně si přála rodinu, chtěla se o někoho starat a dokonce škemrala o dítě. Jenže šéf je tuším o dvacet dva let starší, a tak jí rezolutně řekl, že v žádném případě. Žádná miminka.“

Ještě děti, pomyslím si a jsem šťastná, že dnes musím živit jen sebe a Andreje na střední škole. Konečně.

V kavárně smíláme vše dohromady. Ani jedna se nechce bavit o tom, proč jsme se setkaly zrovna v místě, kam jsme se nikdy nechtěly dostat. Postupně si vyměňujeme telefony na Janu a Zdenu a dohadujeme si další schůzku. Pokud se nám podaří sejít se ve čtyřech, bylo by to mnohem lepší. Osud nás zavedl každou do jiné části republiky a dal asi každé to, co si zaslouží.

Najednou slyším Aničku v sobě: „Musela jsi ji potkat a budete se scházet zase všechny čtyři. Jen už mě konečně zase začni poslouchat.“

Ukázka

Kam až to došlo, Aničko?

NOVÉ MĚSTO, 2003

„Já tě nenávidím, ty hade, ty slabochu. Já tě nenávidím, za to kam jsi mě za ty roky dostal, za to, jak jsem s tebou žila. Za to, co jsi ze mě udělal. Já vůbec nežiju svůj život! Tohle nejsem já. To vůbec nejsem já!“ mlátím pěstmi svého manžela Leoše, který se jen brání a chrání si obličej. Znovu se na něj vrhnu a tentokrát do něho kopnu.

„Tohle nejsem já, já tě zabiju!“ Chytá moje ruce a táhne mě z haly našeho velkého pražského bytu do prostorného, luxusně zařízeného obýváku.

„Ty se zbláznila, přestaň,“ drží mi ruce a soptí.

„Pusť mě, ty hajzle. Ihned mě pusť, chci tě zabít!“

„Uklidni se, okamžitě se uklidni!“

Dýchám jako při rozcvičce aerobiku.

„Já tě pustím, ale až se uklidníš. Necháš mě, je ti to jasný?!“ Ruce mi drží jako ve svěrací kazajce a já kolem sebe kopu, že málem vysklím náš starožitný skleník se sbírkou svých starožitných sošek.

„Dobře, už jsem v klidu, přestanu, ale pusť mě!“ křičím. Po chvíli vypadávám z jeho sevření. Odchází do haly a pomalu rovná věci, které jsme před chvílí porazili. Sedá si do koženého křesla a zapaluje si cigaretu.

„Co to děláš? Cos to udělala?“ zmateně ze sebe vyráží.

„Já končím, jdi mi z cesty, nebo se neznám,“ odpovídám.

Prudce vstává a pro změnu skočí on po mně. Rána, další rána.

„Co si myslíš, ty krávo? Co si o sobě myslíš, že mě budeš mlátit? To jako ženská chlapa?“ Další rána mi přistává na tváři. Prudká bolest zasáhla můj krk.

„Au, to bolí!“

„Tady máš další!“

Uhýbám, abych neproletěla skleněnými dvoukřídlými dveřmi.

Z dětského pokoje přichází náš starší, dvanáctiletý syn Denis, absolutně zmatený, se slzami v očích.

„Denisi, musíme zabalit, jedeš na ten výlet. Jarka s Tondou jsou tady za chvíli,“ vypravuju ze sebe a táhnu ho do kuchyně.

Vyndávám přenosnou ledničku do auta a skládám do ní jídlo.

„Musíš mít s sebou nějaké maso na oheň a tady máš paštiky, chleba, abys neměl hlad,“ mluvím a začínám se uklidňovat.

„A v tašce už máš zabalené oblečení, musíš mít hlavně teplé ponožky. V noci bývá ve stanu zima.“ Denis mě sleduje, jak balím. Všechno už je v taškách.

Ve dveřích stojí Leoš. „Tak máš zabaleno, Denisi?“ vyráží ze sebe koktavě můj úhlavní nepřítel.

„Jasně tati,“ odpovídá Denis a klidí se směrem ke svému pokoji.

„Cos to udělala, takhle mě mlátit?“ zmateně se ptá Leoš.

Krájím Denisovi chleba, abych mu udělala svačinu.

„Okamžitě odejdi, já tě o to prosím, okamžitě. Jdi pryč. Nedýchej stejný vzduch se mnou v téhle místnosti. Máme sto třicet metrů velký byt, jdi jinam. Jdi, jdi, jdi. Vypadni-ni-ni!“

Odchází.

V ruce držím nůž a jsem úplně mimo. Já ho snad dokážu zabít! Musí okamžitě pryč. Já jsem schopná ho zabít. Oči mi těkají ze strany na stranu, v hlavě se mi honí myšlenky, které nedokážu uspořádat. Co jsem to udělala? Čeho jsem schopná? Jak je to možné? Pokládám nůž na kuchyňskou linku a sedám si na židli. Zhluboka dýchám.

Ozývá se mé druhé já, Anna, moje vyšší já, a to mi napovídá, ať se uklidním. Už roky zjišťuju, že mám v sobě ještě jednu ženu. Ta lepší a chytřejší se jmenuje Anička. Vždycky když se děje něco, co se jí nelíbí, tak stojí nade mnou, kroutí hlavou a trošku mě hubuje. Je to taková moje holka středního věku, která za mnou chodí v podobě mé babičky Anny. Té babičky, která milovala život a nikdy nechtěla odejít z tohohle světa. Stále mi říkávala, že život je boj, a kdo umře, je zbabělec. Nevím, jestli umřela zbaběle, ale v osmdesáti pěti letech to jednoduše zapíchla. Šla spát a ráno se neprobudila.

Teď nade mnou stojí, hrozí mi ukazováčkem a křičí: „Máš dvě děti, buď v klidu. Hlavně klid.“

Slyším, jak zaklaply vchodové dveře našeho bytu. Odešel. Do očí se mi začínají hrnout slzy, cítím prudkou bolest za krkem a vidím, jak se mi začínají dělat modřiny na rukou.

Beru mobil a vytáčím číslo mámy, která je na chalupě s naším mladším synem Andrejem.

„Mami, mami,“ brečím.

„Andrej je v pořádku, hodně zlobí, cpe se jak nenažranec,“ slyším.

„Mami, já ho zmlátila! Leoše. Já jsem na něj nastoupila, i když jsem věděla, že dělá box, že je schopný mi ublížit. Mami, já jsem to dokázala. Co to je?“

„Jo holka, to je život, jsi v pořádku?“ uklidňují mě mámina slova.

· 1 ·

Jak krásné je vdát se

KOPIDLNO, 1983

Sedím na vaně v koupelně u lázeňského kotle v naší chaloupce v Kopidlně a zase řvu. Na téhle chalupě uprostřed malebných brdských lesů jsem trávila celé své dětství. Tento domeček mi dodával pocit bezpečí už v době, kdy jsem jezdila na odstrkovadle, v pozdějším věku jsem se učila jezdit na kole po velké zahradě, která patří k domu. Je to malá vilka v zeleni kousek od Rokycan. Dneska už nepotřebuju ani odstrkovalo, ani kolo, ale potřebuju jít na zábavu do místní sokolovny. Jenže teď tady dřepím v koupelně, pod kotlem je zatopeno dřevem a mně nezbývá nic jiného, než si pobrečet.

„Už vylez z té koupelny, Zuzko a přestaň mě štvát,“ ozval se hlas mého otce, který se chce dostat na záchod za koupelnou.

Zase jeden z jeho cholerických záchvatů, kdy ho mám plné zuby. Tohle přece není možné, proč mi to dělá? Od včerejška se s holkama chystáme na zábavu. Mám přesně vymyšleno, co na sebe, jaké šminky si dám na obličej, a teď tohle.

„Nikam nepůjdeš, rozhodl jsem, nikam.“

Je to sprosté. Proč? Co jsem zase udělala? Proč mi zakazuje něco, co mi včera slíbil? Blbě se vyspal a patnáctiletá dcera v pubertě ho doslova sere.

„Už jdu, tati,“ utřu si slzy a otevřu dveře koupelny. Mám toho dost. Proč je život tak hnusný? Tolik jsem se těšila! Minu svého zploditele, jako by byl vzduch, a probodávám ho očima. V ledničce je ještě polárkáč, který jsme koupily s mamkou. Dám si kousek a obojí strávím.

„Zuzano, tak se na mě podívej,“ volá na mě od vrátek Monika, která se mi šla předvést v novém oblečení, ve kterém míní vyrazit na večerní akci. Sluší jí to, ale mohla by být trochu hubenější. Na rozdíl ode mě je silnější a menší postavy, což se s mým metrem sedmdesát nedá srovnávat. Já jsem opravdu hodně vysoká, útlý pas a velký zadek, který mi za poslední dva roky pěkně narostl. Prý ženskost. No fajn! Docela splňuju míru klasických sexbomb, mám šedesát centimetrů v pase a pod pasem stopěticentimetrový zadek. Taková pěkná kuželka.

„Mončo, já nikam nesmím, ten můj fotr se zase zbláznil. Prej nikam, pfff…!“

„Tak ho zkus znovu poprosit, tátové na dcerách visí. Uvidíš, že tě pustí,“ utěšuje mě.

„Tak dobrý, sejdeme se v osm před sokolovnou.“ K té sokolovně mám jako Pražák poněkud výhrady, protože už má leccos za sebou. Píše se rok 1983 a nikdo nechce do kulturních domů jak na vesnici, tak ve městech investovat ani korunu. To mě však zdaleka netrápí. Ať je ta budova třeba úplně rozpadlá, ale já tam večer musím.

„Mami, je potřeba umýt nádobí?“ ptám se, a jak jinak než s kladnou odpovědí končím u dřezu.

„Já myslím, taťko, že by ta naše holka mohla jít. Vždyť nám tady pomáhá. Půjde na chvíli, v deset bude doma. Puberta s ní cloumá, v hlavě má guláš, potřebuje někam vypadnout,“ zastala se mě máma.

Táta s s pivem a s cigaretou v ruce vyšle svůj pohled směrem k ženám svého života a zavrčí: „Tak ať jde.“

Život je krásný, konečně zase žiju, hurá. Ve skříni visí tuzexové manšestráky. Sháněla jsem na ně bony a koupila je v Tuzexu v Krymské ulici v Praze. To bylo terno. V hluboké totalitě se nedalo nic sehnat. Takové džíny nebo manšestráky se v běžné konfekci koupit nedaly.

Cpu do nich tu ohromnou prdel. Natahuju kalhoty, beru si zelenou košili, ještě se rychle natapetovat. Po půl hodině lezu z koupelny zmalovaná jako obrázek, celý barák smrdí lakem na vlasy Lybar a já mám pocit dokonalosti.

„Moniko, Mileno, konečně jsem tady,“ křičím na holky před hospodou, která je naproti sokolovně. Parkuje tu i několik motorek a jedna patří… No, je to ona. Je tady. Už jsem na ní s Romanem párkrát jela. Má krásného simsona a je z vedlejší vesnice. Holky ve škole by řekly buran, ale já to tak rozhodně nevidím. Tak tenhle můj Roman měl na motorce rádio. Vážně, měl přidělané rádio na řídítkách. Projede mnou blesk. Prohřmí mi celým tělem. Je tady, on je tady.

Zábava už začala a na parketu se vlní první tanečníci. No, tanečníci, půlka lidí je už v docela podnapilém stavu a vypadají, jako by je někdo bodal do zadku.

Koukám na skupinku značně podnapilých kluků. Sedí u stolu napravo v rohu. Nikdy jsem je neviděla. Ani na zábavě, ani ve vesnici. Nebo jo?

„Moniko, znáš je?“ okamžitě se snažím informovat.

„To jsou kluci z Prahy, přijeli k Milanovi. Tomu, co bydlí kousek nad vámi. Co jeho rodiče nevědí, kam s penězi, a pořád staví nějaký domy. Patří jim ten luxusní barák. Ti kluci pořád tahají basy piva a už tři dny tam chlastají. Tys je ještě neviděla?“

Přestávka, Roman jde přímo ke mně.

„Málem jsem nepřišla, táta zase zkoušel svoje výchovné metody,“ culím se na něho.

„To je dobře, že jsi tady,“ prohlédne mi do očí a já jsem z toho úplně vedle. Je mi krásně, i když Roman není zrovna můj typ. Líbí se mi kluci vysocí, udělaní, a hlavně blonďáci.

„Už bude deset,“ loučím se s Romanem a ten se nabízí, že mě doprovodí domů. Jde mu určitě jen o to, aby se mohl se mnou líbat, což – to musím přiznat – není zrovna nepříjemné. Kouzlu líbání jsem propadla na začátku prázdnin a rozhodně v tom chci pokračovat celé léto. Ale nic víc, kluci jsou v tomhle divní. Jsem přece ještě dítě, jak říkají rodiče. Oni si to myslí, ale já ne. Stojím jako střevo před sokolovnou a Roman nikde. Naproti mně na klandru sedí jeden kluk z pražské party.

„Hele, ty máš ale pěknou prdelku, pojď sem!“ volá na mě.

To je vrchol, co si to dovoluje, sprosťák jeden. Kouknu na něj. Zbystřím zrak a sedí tam kluk, který má hrozně moc světlých vlasů, je vysoký, udělaný a má krásné modré oči. Ty oči!

„Já jsem Leoš, dneska slavím narozeniny, je mi šestnáct. Jsem už trošku mimo, to víš, s klukama chlastáme už od včerejška,“ podává mi ruku.

Je silná, velká. Cítím, jak je mi příjemné, že se mě dotýká.

„Doprovodím tě domů, jestli jsi na odchodu. Kde bydlíš?“

„Tady kousek, několik baráků, ale doprovod už mám.“

„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ a kde bydlíš, a vůbec, co děláš?“ vyzvídá.

„Jmenuju se Zuzka a jsem tady na chalupě na prázdninách. Jinak jsem z Prahy a zrovna teď jsem přes týden na brigádě v hotelu Ambasador na Václaváku, protože dělám hotelovku a musím si odpracovat čtrnáct dní povinné praxe po prváku,“ vypravím ze sebe informaci, na kterou jsem náležitě hrdá.

„No to je náhoda, jsem ze stejné branže jako ty. Dělám učební obor kuchař-číšník a praxi mám v Paláci kultury. Jo, a jsem Pražák jako poleno. Baví tě ta práce?“

„No, nevím, asi ano. V dnešním srabu je dobré vydělat si nějakou kačku, a tahle škola života dává docela dobré možnosti do budoucna,“ cituju slova svých rodičů. „Oni mi prostě tu školu vybrali, i když mám pocit, že během prváku občas trochu zapochybovali, jestli udělali dobře.

„Tak jdeme?“ zeptal se Roman, který se najednou objevil vedle nás.

„Už jdu,“ a jako vzorná žena běžím po boku svého pána a ochránce. Kdybych v té době věděla, co mi tahle moje poslušnost, kdy na zavolání běžím jako pejsek, způsobí, už tehdy bych si vrazila pár facek. Před vrátky mě Roman lehce políbí.

„Tak ahoj.“ Líbat se mi nechce. Zabouchnu vrátka. Za chvíli padám do postele, naši už spí. Ve své pubertální hlavě si rovnám myšlenky. Kluk z Prahy, podobná škola, jako studuju já, a hlavně ta velká, příjemná ruka, kterou mi podal. Blbost. Blbost. Blbost. Zalezu pod peřinu a usnu.

Anička mě několikrát navštíví ve snu a ze srdce mi přeje tu náhlou zamilovanost.

„Jen si dej bacha a hlavně se ve svém věku nevaž na jednoho blba. Musíš si užít života. Víš, kolik takových rádoby frajerů ještě potkáš? Já bych ti mohla vyprávět, ale jsi ještě moc mladá. Občas by mé zkušenosti měly hvězdičku. Pořádnou nepřístupnou hvězdou. Jak já ti závidím tvůj věk! Tak dobrou noc a krásně se vyspi.“

Ráno vstávám, ale na toho kluka myslím pořád. Stále vidím jeho oči. Jsem úplně omámená, mladá a blbá.