Nadčasový román na stále aktuální téma. Dvacet let života hrdinky Zuzany, která zjistí, že „zdravý“ partnerský vztah na bázi patriarchálního modelu muže živitele a ženy v domácnosti, je nefunkční. Pro klid v rodině je ochotná snášet domácí násilí až do dne, který jí změní celý život. Nabere sílu,odmítne se smířit s osudem a postupně nalézá odvahu svoji nelehkou situaci řešit. Navzdory překážkám je odhodlaná vybojovat si svobodu.
Syrovost a naturalistický přístup autorky přispívají k věrohodnému zobrazení odvrácené strany partnerského vztahu a osloví zejména ženy, které se s problémem zneužívání a závislostí aktuálně potýkají, ale i ty, jež v minulosti něco podobného samy prožily nebo byly jako děti nechtěnými svědky podobných událostí.
Ukázka
Kam až to došlo, Aničko?
NOVÉ MĚSTO, 2003
„Já tě nenávidím, ty hade, ty slabochu. Já tě nenávidím, za to kam jsi mě
za ty roky dostal, za to, jak jsem s tebou žila. Za to, co jsi ze mě udělal.
Já vůbec nežiju svůj život! Tohle nejsem já. To vůbec nejsem já!“ mlátím
pěstmi svého manžela Leoše, který se jen brání a chrání si obličej. Znovu
se na něj vrhnu a tentokrát do něho kopnu.
„Tohle nejsem já, já tě zabiju!“ Chytá moje ruce a táhne mě z haly
našeho velkého pražského bytu do prostorného, luxusně zařízeného
obýváku.
„Ty se zbláznila, přestaň,“ drží mi ruce a soptí.
„Pusť mě, ty hajzle. Ihned mě pusť, chci tě zabít!“
„Uklidni se, okamžitě se uklidni!“
Dýchám jako při rozcvičce aerobiku.
„Já tě pustím, ale až se uklidníš. Necháš mě, je ti to jasný?!“ Ruce mi
drží jako ve svěrací kazajce a já kolem sebe kopu, že málem vysklím náš
starožitný skleník se sbírkou svých starožitných sošek.
„Dobře, už jsem v klidu, přestanu, ale pusť mě!“ křičím. Po chvíli vypadávám
z jeho sevření. Odchází do haly a pomalu rovná věci, které jsme
před chvílí porazili. Sedá si do koženého křesla a zapaluje si cigaretu.
„Co to děláš? Cos to udělala?“ zmateně ze sebe vyráží.
„Já končím, jdi mi z cesty, nebo se neznám,“ odpovídám.
Prudce vstává a pro změnu skočí on po mně. Rána, další rána.
„Co si myslíš, ty krávo? Co si o sobě myslíš, že mě budeš mlátit? To jako
ženská chlapa?“ Další rána mi přistává na tváři. Prudká bolest zasáhla
můj krk.
„Au, to bolí!“
„Tady máš další!“
Uhýbám, abych neproletěla skleněnými dvoukřídlými dveřmi.
Z dětského pokoje přichází náš starší, dvanáctiletý syn Denis, absolutně
zmatený, se slzami v očích.
„Denisi, musíme zabalit, jedeš na ten výlet. Jarka s Tondou jsou tady
za chvíli,“ vypravuju ze sebe a táhnu ho do kuchyně.
Vyndávám přenosnou ledničku do auta a skládám do ní jídlo.
„Musíš mít s sebou nějaké maso na oheň a tady máš paštiky, chleba,
abys neměl hlad,“ mluvím a začínám se uklidňovat.
„A v tašce už máš zabalené oblečení, musíš mít hlavně teplé ponožky.
V noci bývá ve stanu zima.“ Denis mě sleduje, jak balím. Všechno už je
v taškách.
Ve dveřích stojí Leoš. „Tak máš zabaleno, Denisi?“ vyráží ze sebe koktavě
můj úhlavní nepřítel.
„Jasně tati,“ odpovídá Denis a klidí se směrem ke svému pokoji.
„Cos to udělala, takhle mě mlátit?“ zmateně se ptá Leoš.
Krájím Denisovi chleba, abych mu udělala svačinu.
„Okamžitě odejdi, já tě o to prosím, okamžitě. Jdi pryč. Nedýchej stejný
vzduch se mnou v téhle místnosti. Máme sto třicet metrů velký byt,
jdi jinam. Jdi, jdi, jdi. Vypadni-ni-ni!“
Odchází.
V ruce držím nůž a jsem úplně mimo. Já ho snad dokážu zabít! Musí
okamžitě pryč. Já jsem schopná ho zabít. Oči mi těkají ze strany na stranu,
v hlavě se mi honí myšlenky, které nedokážu uspořádat. Co jsem to
udělala? Čeho jsem schopná? Jak je to možné? Pokládám nůž na kuchyňskou
linku a sedám si na židli. Zhluboka dýchám.
Ozývá se mé druhé já, Anna, moje vyšší já, a to mi napovídá, ať se
uklidním. Už roky zjišťuju, že mám v sobě ještě jednu ženu. Ta lepší
a chytřejší se jmenuje Anička. Vždycky když se děje něco, co se jí nelíbí,
tak stojí nade mnou, kroutí hlavou a trošku mě hubuje. Je to taková
moje holka středního věku, která za mnou chodí v podobě mé babičky
Anny. Té babičky, která milovala život a nikdy nechtěla odejít z tohohle
světa. Stále mi říkávala, že život je boj, a kdo umře, je zbabělec. Nevím,
jestli umřela zbaběle, ale v osmdesáti pěti letech to jednoduše zapíchla.
Šla spát a ráno se neprobudila.
Teď nade mnou stojí, hrozí mi ukazováčkem a křičí: „Máš dvě děti, buď
v klidu. Hlavně klid.“
Slyším, jak zaklaply vchodové dveře našeho bytu. Odešel. Do očí se
mi začínají hrnout slzy, cítím prudkou bolest za krkem a vidím, jak se mi
začínají dělat modřiny na rukou.
Beru mobil a vytáčím číslo mámy, která je na chalupě s naším mladším
synem Andrejem.
„Mami, mami,“ brečím.
„Andrej je v pořádku, hodně zlobí, cpe se jak nenažranec,“ slyším.
„Mami, já ho zmlátila! Leoše. Já jsem na něj nastoupila, i když jsem
věděla, že dělá box, že je schopný mi ublížit. Mami, já jsem to dokázala.
Co to je?“
„Jo holka, to je život, jsi v pořádku?“ uklidňují mě mámina slova.
· 1 ·
Jak krásné je
vdát se
KOPIDLNO, 1983
Sedím na vaně v koupelně u lázeňského kotle v naší chaloupce v Kopidlně
a zase řvu. Na téhle chalupě uprostřed malebných brdských lesů
jsem trávila celé své dětství. Tento domeček mi dodával pocit bezpečí
už v době, kdy jsem jezdila na odstrkovadle, v pozdějším věku jsem se
učila jezdit na kole po velké zahradě, která patří k domu. Je to malá vilka
v zeleni kousek od Rokycan. Dneska už nepotřebuju ani odstrkovalo, ani
kolo, ale potřebuju jít na zábavu do místní sokolovny. Jenže teď tady
dřepím v koupelně, pod kotlem je zatopeno dřevem a mně nezbývá nic
jiného, než si pobrečet.
„Už vylez z té koupelny, Zuzko a přestaň mě štvát,“ ozval se hlas mého
otce, který se chce dostat na záchod za koupelnou.
Zase jeden z jeho cholerických záchvatů, kdy ho mám plné zuby.
Tohle přece není možné, proč mi to dělá? Od včerejška se s holkama
chystáme na zábavu. Mám přesně vymyšleno, co na sebe, jaké šminky si
dám na obličej, a teď tohle.
„Nikam nepůjdeš, rozhodl jsem, nikam.“
Je to sprosté. Proč? Co jsem zase udělala? Proč mi zakazuje něco, co
mi včera slíbil? Blbě se vyspal a patnáctiletá dcera v pubertě ho doslova
sere.
„Už jdu, tati,“ utřu si slzy a otevřu dveře koupelny. Mám toho dost.
Proč je život tak hnusný? Tolik jsem se těšila! Minu svého zploditele, jako
by byl vzduch, a probodávám ho očima. V ledničce je ještě polárkáč, který
jsme koupily s mamkou. Dám si kousek a obojí strávím.
„Zuzano, tak se na mě podívej,“ volá na mě od vrátek Monika, která
se mi šla předvést v novém oblečení, ve kterém míní vyrazit na večerní
akci. Sluší jí to, ale mohla by být trochu hubenější. Na rozdíl ode mě je
silnější a menší postavy, což se s mým metrem sedmdesát nedá srovnávat.
Já jsem opravdu hodně vysoká, útlý pas a velký zadek, který mi za
poslední dva roky pěkně narostl. Prý ženskost. No fajn! Docela splňuju
míru klasických sexbomb, mám šedesát centimetrů v pase a pod pasem
stopěticentimetrový zadek. Taková pěkná kuželka.
„Mončo, já nikam nesmím, ten můj fotr se zase zbláznil. Prej nikam,
pfff…!“
„Tak ho zkus znovu poprosit, tátové na dcerách visí. Uvidíš, že tě pustí,“
utěšuje mě.
„Tak dobrý, sejdeme se v osm před sokolovnou.“ K té sokolovně mám
jako Pražák poněkud výhrady, protože už má leccos za sebou. Píše se rok
1983 a nikdo nechce do kulturních domů jak na vesnici, tak ve městech
investovat ani korunu. To mě však zdaleka netrápí. Ať je ta budova třeba
úplně rozpadlá, ale já tam večer musím.
„Mami, je potřeba umýt nádobí?“ ptám se, a jak jinak než s kladnou
odpovědí končím u dřezu.
„Já myslím, taťko, že by ta naše holka mohla jít. Vždyť nám tady pomáhá.
Půjde na chvíli, v deset bude doma. Puberta s ní cloumá, v hlavě má
guláš, potřebuje někam vypadnout,“ zastala se mě máma.
Táta s s pivem a s cigaretou v ruce vyšle svůj pohled směrem k ženám
svého života a zavrčí: „Tak ať jde.“
Život je krásný, konečně zase žiju, hurá. Ve skříni visí tuzexové manšestráky.
Sháněla jsem na ně bony a koupila je v Tuzexu v Krymské ulici
v Praze. To bylo terno. V hluboké totalitě se nedalo nic sehnat. Takové
džíny nebo manšestráky se v běžné konfekci koupit nedaly.
Cpu do nich tu ohromnou prdel. Natahuju kalhoty, beru si zelenou
košili, ještě se rychle natapetovat. Po půl hodině lezu z koupelny zmalovaná
jako obrázek, celý barák smrdí lakem na vlasy Lybar a já mám pocit
dokonalosti.
„Moniko, Mileno, konečně jsem tady,“ křičím na holky před hospodou,
která je naproti sokolovně. Parkuje tu i několik motorek a jedna patří…
No, je to ona. Je tady. Už jsem na ní s Romanem párkrát jela. Má krásného
simsona a je z vedlejší vesnice. Holky ve škole by řekly buran, ale já
to tak rozhodně nevidím. Tak tenhle můj Roman měl na motorce rádio.
Vážně, měl přidělané rádio na řídítkách. Projede mnou blesk. Prohřmí mi
celým tělem. Je tady, on je tady.
Zábava už začala a na parketu se vlní první tanečníci. No, tanečníci,
půlka lidí je už v docela podnapilém stavu a vypadají, jako by je někdo
bodal do zadku.
Koukám na skupinku značně podnapilých kluků. Sedí u stolu napravo
v rohu. Nikdy jsem je neviděla. Ani na zábavě, ani ve vesnici. Nebo jo?
„Moniko, znáš je?“ okamžitě se snažím informovat.
„To jsou kluci z Prahy, přijeli k Milanovi. Tomu, co bydlí kousek nad
vámi. Co jeho rodiče nevědí, kam s penězi, a pořád staví nějaký domy.
Patří jim ten luxusní barák. Ti kluci pořád tahají basy piva a už tři dny tam
chlastají. Tys je ještě neviděla?“
Přestávka, Roman jde přímo ke mně.
„Málem jsem nepřišla, táta zase zkoušel svoje výchovné metody,“ culím
se na něho.
„To je dobře, že jsi tady,“ prohlédne mi do očí a já jsem z toho úplně
vedle. Je mi krásně, i když Roman není zrovna můj typ. Líbí se mi kluci
vysocí, udělaní, a hlavně blonďáci.
„Už bude deset,“ loučím se s Romanem a ten se nabízí, že mě doprovodí
domů. Jde mu určitě jen o to, aby se mohl se mnou líbat, což – to
musím přiznat – není zrovna nepříjemné. Kouzlu líbání jsem propadla
na začátku prázdnin a rozhodně v tom chci pokračovat celé léto. Ale nic
víc, kluci jsou v tomhle divní. Jsem přece ještě dítě, jak říkají rodiče. Oni
si to myslí, ale já ne. Stojím jako střevo před sokolovnou a Roman nikde. Naproti mně na klandru sedí jeden kluk z pražské party.
„Hele, ty máš ale pěknou prdelku, pojď sem!“ volá na mě.
To je vrchol, co si to dovoluje, sprosťák jeden. Kouknu na něj. Zbystřím
zrak a sedí tam kluk, který má hrozně moc světlých vlasů, je vysoký, udělaný
a má krásné modré oči. Ty oči!
„Já jsem Leoš, dneska slavím narozeniny, je mi šestnáct. Jsem už trošku
mimo, to víš, s klukama chlastáme už od včerejška,“ podává mi ruku.
Je silná, velká. Cítím, jak je mi příjemné, že se mě dotýká.
„Doprovodím tě domů, jestli jsi na odchodu. Kde bydlíš?“
„Tady kousek, několik baráků, ale doprovod už mám.“
„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ a kde bydlíš, a vůbec, co děláš?“
vyzvídá.
„Jmenuju se Zuzka a jsem tady na chalupě na prázdninách. Jinak jsem
z Prahy a zrovna teď jsem přes týden na brigádě v hotelu Ambasador na
Václaváku, protože dělám hotelovku a musím si odpracovat čtrnáct dní povinné praxe po prváku,“ vypravím ze sebe informaci, na kterou jsem
náležitě hrdá.
„No to je náhoda, jsem ze stejné branže jako ty. Dělám učební obor
kuchař-číšník a praxi mám v Paláci kultury. Jo, a jsem Pražák jako poleno.
Baví tě ta práce?“
„No, nevím, asi ano. V dnešním srabu je dobré vydělat si nějakou kačku,
a tahle škola života dává docela dobré možnosti do budoucna,“ cituju
slova svých rodičů. „Oni mi prostě tu školu vybrali, i když mám pocit,
že během prváku občas trochu zapochybovali, jestli udělali dobře.
„Tak jdeme?“ zeptal se Roman, který se najednou objevil vedle nás.
„Už jdu,“ a jako vzorná žena běžím po boku svého pána a ochránce.
Kdybych v té době věděla, co mi tahle moje poslušnost, kdy na zavolání
běžím jako pejsek, způsobí, už tehdy bych si vrazila pár facek. Před vrátky
mě Roman lehce políbí.
„Tak ahoj.“ Líbat se mi nechce. Zabouchnu vrátka. Za chvíli padám do
postele, naši už spí. Ve své pubertální hlavě si rovnám myšlenky. Kluk
z Prahy, podobná škola, jako studuju já, a hlavně ta velká, příjemná ruka,
kterou mi podal. Blbost. Blbost. Blbost. Zalezu pod peřinu a usnu.
Anička mě několikrát navštíví ve snu a ze srdce mi přeje tu náhlou
zamilovanost.
„Jen si dej bacha a hlavně se ve svém věku nevaž na jednoho blba. Musíš
si užít života. Víš, kolik takových rádoby frajerů ještě potkáš? Já bych ti mohla
vyprávět, ale jsi ještě moc mladá. Občas by mé zkušenosti měly hvězdičku.
Pořádnou nepřístupnou hvězdou. Jak já ti závidím tvůj věk! Tak dobrou noc
a krásně se vyspi.“
Ráno vstávám, ale na toho kluka myslím pořád. Stále vidím jeho oči.
Jsem úplně omámená, mladá a blbá.