Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Postřehy v době koronaviru – 5.příběh

Pamatujete se na knihu Vejce a já? Smála jsem se hlavní hrdince, která se z města dostala na slepičí farmu. Všude kolem ní byla vejce! Jsem ukázka toho, že jde opustit velkoměsto Prahu a objevit se na samotě v horách. O tom, jak to probíhalo jsem napsala knihu Horalka, kde jsem to hlavní hrdince hodně připepřila a šoupla jí o pár set metrů v horách výše, a hlavně jsem jí do chlíva nacpala prase, kozy a do kurníku slepice. Já sama jsem až do doby koronavirové odmítala chovat domácí kur a pěstovat zeleninu. Jenže od března máme na celém světě pandemii a díky… Pokračovat ve čtení 

Postřehy v době koronaviru – 4. příběh

Někdy si říkám, že tahle doba koronavirová je ukázkou toho, co naše nervy vydrží. Setkat se totiž s člověkem, který absolutně nechápe situaci, která nastala, je na návštěvu Chocholouška. Nechci nikoho pomlouvat, ale hned po vyhlášení nouzového stavu jsem dostala podpásovku. Možná dvě. Bydlíme na samotě v horách na penzionu a jelikož na zimní sezonu bylo potřeba dát i moji pracovnu s krásným výhledem k dispozici pro hosty, pronajali jsme si maličký byteček dole v Jilemnici. Upřímně musím přiznat, že jsem chtěla mít možnost, kam utéct, když jsem potřebovala klid, který v ubytovacím zařízení v době zimních měsíců nebývá. Měli jsme to s přítelem jako únik od práce.… Pokračovat ve čtení 

Postřehy v době koronaviru – 3. příběh

Už jsme si zvykli, že každý den se informace od vlády mění. Jeden den zjistíte, že roušku máte nosit do lesa, pak zase ne. Jeden den slíbí, že nebudete muset platit určité daně, druhý den je to jinak. O platbách pojištění pomlčím a v nájemném a úvěrech jsou zmatky. Na uvěry Covid se asi stála fronta už v době, kdy ještě koronavirus nebyl😊). Nechci řešit politiku, mám svých starostí dost. Ale na kulturu, kam patřím já, úplně zapomněli, ta asi už nikdy v téhle zemi nebude potřeba. Nestěžuji si, že mi v březnu měsíci knihy skončila práce, kterou jsem měla dohodnutou nejen na… Pokračovat ve čtení 

Postřehy v době koronaviru – 2. příběh

V době koronaviru a tím pádem krize se vždy ukáže pravá tvář určitých lidí. V minulém článku jsem psala, jak nám nechtěli ošetřit dvouleté dítě, jelikož žijeme v Krkonoších a ten prcek má trvalé bydliště v Praze. Nakonec ho paní doktorka vzala, ale… Také jsme se zde v Krkonoších setkali s tím, že někoho zmlátili před obchodem, protože měl pražskou značku na autě. S kamarádkou, která je pár kilometrů ode mě a bydlí v Krkonoších celý svůj život, jsme se chtěly sejít v lese na poloviční cestě a vyměnit si knihy, které čteme, jelikož knihovny a knihkupectví stále nefungují. Samozřejmě bychom dodržovaly podmínky stanovené vládou, i když se… Pokračovat ve čtení 

Postřehy v době koronaviru – 1. příběh

Ano, jsem Pražák /roky v Praze nežijící/. V období pandemie mám nálepku na čele „ta z Prahy“ asi mnohem větší než kdykoliv předtím. Je škoda, že počty nakažených se počítají na „kusy“ nikoliv na procenta. Tím by se zjistilo, že je normální, že skoro dvoumilionové město má tolik potvrzených nákaz. Bydlíme sedmým rokem na samotě v horách, máme zde hodně přátel a sousedské vztahy fungují dobře. Kde jinde než v horách, když potřebujete vytáhnout ze sněhu nebo něco přivézt, by si lidé měli pomáhat. Epidemie nám oběma vzala práci, jelikož já jsem svobodné povolání a jezdím po školách a knihovnách a přítel provozuje penzion, kam… Pokračovat ve čtení 

Knihy Horal(ka) a Alenka a Krakonoš

Když mi bylo 15 let, přišla jsem domu k rodičům a oznámila jim, že pojedu do Krkonoš, jelikož moje spolužačka má tatínka zaměstnaného u Tesly a ta má podnikovou chatu na Klínových boudách. Moje matka neznala vůbec hory a já v té době měla za sebou jeden lyžák, kde jsem zdárně brázdila řady třetí skupiny – nelyžařů. Vzhledem k místu, kde se Klínové boudy nacházejí, jsem si jistá, že mým rodičům vrstevnice na mapě nic neříkaly a to, že boudy jsou v zimě takřka nedostupné, rozhodně podcenili. Byl rok 1985 a já vyrazila autobusem z Prahy v pátek ve tři… Pokračovat ve čtení 

Když autor obdivuje autora

Píšu zcela pravidelně, a dokonce se snažím často něco přečíst. Jenže láska, vtahy, nemoc, zvířátka a cestování jsou moje parketa, a tak v době volných chvilek sáhnu po knize zvané psychologická detektivka. Čím víc násilí, propletených postav a úplného zvrácení děje na konci, tím lépe. Naprosto dokonale mi moje čtenářské choutky uspokojí Kepler, Minier, Flynová a další. Na poslední dovolené jsem četla další knihu od Bernarda Miniera. Obdivuji ho a se zrychleným dechem čtu jeho knihy. Těším se na každý nový román. Z pod slunečníku na lehátku jsem oznámila svému příteli: „Pořád dělám besedy, autogramiády a na žádné jsem zatím… Pokračovat ve čtení 

O Koblížkovi

V roce 2010 jsem napsala knihu příběhů s názvem CO SE DNES HRAJE? POHÁDKY 21. STOLETÍ. Kniha není tak úspěšná jako knihy Horal(ka), Tři plus jedna nebo Čekala jsem dlouho, ale i tak si najde svoje čtenáře. Jezdím pravidelně po besedách po republice a zejména v Domovech seniorů je pro klienty lepší číst jen krátký příběh, který během chvilky vtáhne posluchače do děje a rychle skončí. Tak jsem začala číst novodobou pohádku O KOBLÍŽKOVI😊 Proč??? Jsem spisovatelka, která napíše rukopis a jakmile ho odevzdá zapomene na jména hlavních hrdinů a někdy i na zápletky a věnuje se svému dalšímu aktuálnímu… Pokračovat ve čtení 

Sny je potřeba si plnit 😊

Když mi bylo patnáct, vládla hluboká totalita. Rádio hrálo většinou jen naše české písničky (nebyly špatné) a to, že bych šla do obchodu a koupila si gramofonovou desku s nějakou slavnou rockovou kapelou, byla utopie. Vše se nahrávalo na kazety a prodávalo na černém trhu. Tuhle dobu hodně z vás jistě zažilo! V té době jsem hltala mimo jiné i skupinu PINK FLOYD. Její desky The Dark Side of the Moon a legendární THE WALL mě jako většinu posluchačů tohoto žánru úplně dostaly. I další jejich skladby neměly chybu. Na školách se neučila angličtina, ale ruština, takže překlad desky Zeď… Pokračovat ve čtení 

Jak jste na tom s úřady?

Nechci se pouštět do politických úvah a už vůbec nechci řešit stav v Česku, který se nyní děje. Nedokážu to ovlivnit, neumím to. Bohužel s byrokracií se občas setkávám jako všichni. Mám malou společnost s ručením omezeným a v ní jsem zaměstnaná plus dostávám nějaké honoráře za knihy. Jako bývalá účetní docela papírování zvládám. V posledních letech jsem nepotřebovala neschopenku a nenapadlo by mě, že bych žádala o přídavky na svého studujícího syna. Nikdy jsem na ně neměla nárok. Jenže se stalo, že jsem šla na plánovanou operaci a z nižšího platu, který mám, mi měla být vyplacena neschopenka. Tři… Pokračovat ve čtení