Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Knihy Horal(ka) a Alenka a Krakonoš

Když mi bylo 15 let, přišla jsem domu k rodičům a oznámila jim, že pojedu do Krkonoš, jelikož moje spolužačka má tatínka zaměstnaného u Tesly a ta má podnikovou chatu na Klínových boudách.
Moje matka neznala vůbec hory a já v té době měla za sebou jeden lyžák, kde jsem zdárně brázdila řady třetí skupiny – nelyžařů. Vzhledem k místu, kde se Klínové boudy nacházejí, jsem si jistá, že mým rodičům vrstevnice na mapě nic neříkaly a to, že boudy jsou v zimě takřka nedostupné, rozhodně podcenili. Byl rok 1985 a já vyrazila autobusem z Prahy v pátek ve tři hodiny směrem k úžasným zážitkům. Stará Karosa nás vyklopila na náměstí ve Špindlu u hotelu Hradec. Část posádky autobusu už se lehce posilnila alkoholem za jízdy, zbytek to zvládnul ve zmíněném hotelu Hradec. Já v té době nikoliv. To až při pozdějších návštěvách našich nejvyšších hor.
S krosnou na zádech s oblečením a jídlem na týden, na které byly přivázané sjezdové lyže a s dřevěnými ruskými běžkami značky Visa přes rameno, jsem tehdy vyrazila směrem na lanovku na Pláně. Už jen nasednutí na dřevěnou jednosedačku s takovou bagáží, byl zázrak.
„Jak je to daleko na tu horskou boudu?“ křičela jsem na kamarádku, která seděla na sedačce přede mnou.
„Necelých pět kilometrů.“
Fakt to tak bylo. Nasadila jsem čelovku, abych viděla na cestu, na nohy nazula vratké běžky a s příšerně těžkou zátěží na zádech zdolala cestu s několika pády. Boudu Klínovku (tehdy podnikovou chatu Tesly) jsem ve tmě neviděla. Neviděla jsem ani okolí, které, jak jsem ráno při rozednění zjistila, bylo nádherné a romantické. Horská bouda stála v docela prudkém kopci a měla svoji sjezdovku.
Ráno jsem byla zmrzlá, jelikož v pokojích se topilo na kamna Petry, a ty když vyhasly, měli jsme smůlu. Nám na pokoji číslo jedna s třemi palandami vyhasínaly skoro pravidelně. Nechtěli jsme v noci přikládat. Výhodou našeho pokoje byly záchody hned naproti dveřím. Možná to byla i nevýhoda, jelikož každý, kdo šel na velkou, se u nás stavil pro prkénko na mísu, které se nahřívalo nad zmíněnými kamny značky Petra. Měly jsme skvělou kontrolu nad stolicí všech ze zájezdu. Nevím, zda šlo o výhodu, či nikoliv.
„Tak jdeme lyžovat,“ zaveleli všichni hned druhý den ráno.
S lyžemi Tajfun, deskovým bakelitovým vázáním a koženými vázacími botami značky Kriváň jsem vyrazila na sjezdovku. Prý lehký kopeček. Jak pro koho. Podle modřin na nohou a shozených třech kilogramech váhy, mi nepřišlo, že je tenhle sport a tento způsob trávení volného času odpočinkový.
Jenže tehdy se to stalo. Tehdy vznikla moje láska k horám, můj respekt k tomu, že proti přírodě jsme maličkatí, a že jsem své srdce nechala mezi těmi kopci kousek od Bufetu na rozcestí (tam jsem později a vlastně do teď chodila doplňovat tekutiny).
Další roky stále to samé. Šup na Klínovky. Už jako lyžař a milovník hor. Jsem přesvědčená, že kdyby moje milovaná babička, která mě stále balila do šátečků, teplých ponožek a zapínala mi na špendlík bundičku u krku, věděla, kde trávím část zimy, nedožila by se skoro 91 let, ale zabalila by to mnohem dříve.
Hory tam jsou nahoře drsné, o tom vím své. Ale krásné.
A víte, jak vypadal vlek? Lano. Vy jste si kolem pasu omotali provaz, který měl na jedné straně dřevo a na druhé železnou jakoby skobičku. Dřevo patřilo mezi nohy a na zadek a skobička na železné lano. Když jste měli štěstí, nevypadli jste a dojeli až nahoru na kopec. Pokud jste z kopce spadli, což mě se stávalo dost často, mohli jste si dřevíčkem vyrazit dech. Takový náraz, kdy kus dřeva cítíte pod žebry, docela bolel. Jenže za tu radost z pohybu na čerstvém vzdoušku to stálo.
Pak přišlo období, kdy jsem se vdala, porodila děti a stále milovala Krkonoše. Všechny zimy jsme trávili v oblasti Plání a Medvědína. Oba moji kluci museli ve třech letech umět sjet modrou sjezdovku. Myslím, že jsou mi za tohle vděční. S manželem jsme si stále říkali, že bychom chtěli na horách bydlet. Alespoň o víkendech.
Se slovy: „Dej si bacha, co si přeješ,“ jsem prošla letitým obdobím, kdy se mi opravdu splnilo to, co jsem si přála. Nejenom mně, ale pravděpodobně i manželovi. Dneska žiju na Benecku s novým partnerem a otec mých dětí zakotvil přes kopec ve Vítkovicích. Obě děti lyžují a navštěvují nás, i když každého zvlášť.
Když jsem psala knihu Horal(ka), která má mezi čtenáři opravdu úspěch, hlavní hrdinku jsem nechala přestěhovat na právě zmíněné Klínové boudy. Kniha je z 80% moje autobiografie, ale přeci jen jsem na tom lépe než ta „pražská naplavenina“ z knihy. Já se dostanu autem 4×4 k baráku, což na Klínových boudách bez skútru a rolby nejde.
Máme rok 2019. V zimě to bude 35 let od mé první návštěvy Krkonoš, a tak jsem s přítelem vyrazila na hřebeny a ubytovala se na jednu noc právě na zmiňované Klínovce. Je opravená, už si nemusíte nabírat vodu do hrnců dole ve sklepě z potoka, nemusíte se mýt v železném lavoru, na pokojích ráno nenajdete zmrzlou vodu v hrnku a na záchodech se topí. Všechno tohle už je hostům k dispozici. I já jsem navyklá na jiný standard, ale vzpomínky, kdy jsme na Klínovku přivezli každý nějaký alkohol a ten vylili do kýble, nasypali ovoce a zamíchali rozžhaveným pohrabáčem a pak to pili, se nezapomínají.
A víte, co mě zarazilo? Ta prudkost sjezdovky, která je tam stále. Dneska by většina rodičů z takového kopce dítě, které se učí lyžovat, nepustilo. Možná je to škoda, že už taková doba není, že už si nikdo z nás nevyzkouší tu surovost hor. Věřte, že o tom vím své. Bydlím na penzionu Pohlednička, který provozuje můj přítel, a máme v zimě parkoviště 100 m nad penzionem, jelikož k nám ke dveřím nezajedete. Někdy je tohle velký problém. Opravdu velký problém!! Přece si hosté nepovezou na bobech 100 metrů bágl a lyže!
Miluju Krkonoše, asi tady zůstanu. Asi😊
Jak se tady žije, zjistíte po přečtení knihy Horal(ka). A jak tady žijí moje zvířata? O tom v knize Alenka a Krakonoš, která vychází 4.9.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.