Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Postřehy v době koronaviru – 1. příběh

Ano, jsem Pražák /roky v Praze nežijící/. V období pandemie mám nálepku na čele „ta z Prahy“ asi mnohem větší než kdykoliv předtím. Je škoda, že počty nakažených se počítají na „kusy“ nikoliv na procenta. Tím by se zjistilo, že je normální, že skoro dvoumilionové město má tolik potvrzených nákaz.

Bydlíme sedmým rokem na samotě v horách, máme zde hodně přátel a sousedské vztahy fungují dobře. Kde jinde než v horách, když potřebujete vytáhnout ze sněhu nebo něco přivézt, by si lidé měli pomáhat. Epidemie nám oběma vzala práci, jelikož já jsem svobodné povolání a jezdím po školách a knihovnách a přítel provozuje penzion, kam si v těchto měsících mělo jít odpočinout právě od smogu, hluku několik škol z Prahy a strávit tak pár dní v přírodě uprostřed lesů. Nechci si stěžovat, že jsme ze dne na den zůstali bez práce – je nás hodně,

ale

když už jsme nuceni mít vše zavřené, rozhodli jsme se, že si vezmeme k nám na samotu naše vnouče. Užíváme si přírodu, procházky, občas uděláme táborák. Vaříme, pečeme, pracujeme hodně na zahradě. Všechno podle pravidel „katantény“. Malej nosí do lesa stejně jako my roušku. Nakupovat nejezdíme, jelikož nám to vozí JIP (velkoobchod pro hotely a restaurace) a hlavně zásoby penzionu jsou zatím rozhodně větší než zásoby běžné domácnosti. Ve městě dole v Jilemnici jsem byla jednou kvůli nutným dokladům od lékaře, které mi sestra předala před poliklinikou skoro do okénka auta. Všichni až do posledních dnů se k nám chovali mile.

Přišel nouzový stav a bohužel si ho každý vykládá jinak. Lidí musí chodit na procházky a občas kolem  penzionu/po pozemcích patřící k domu/ projdou nějací lidé a slýchám: „Pražáci zasraní, podívejte se, jak si sem přijeli užívat.“ Jasně, že to usoudili podle značky auta. Mám v Praze sídlo firmy. Moje nakladatelství Anahita, které vydává nejenom knihy Danky Šárkové, ale i další www.anahitacz.cz má provozovnu zde. Auto je firemní a má značku AZ. Vše se odehrává z těchto míst. V Praze jsem nebyla už hodně dlouho, i když tam mám zbytek rodiny. Po několika „atacích“ na Pražáky jsem přeparkovala auto na nejzadnější místo našeho parkoviště, abych nikoho nedráždila. Opravdu mi ani ve snu nenapadlo, že budu muset maskovat auto, na které jsem si vydělala a je součástí firmy, která je zde v horách a díky ní se k vám dostávají moje knihy. Budiž, řekla jsem si. Celé Velikonoce raději nevyjedu ani pro chleba. Možná by mě mohli ukamenovat😊

Dnes dopoledne jsme potřebovali zajet s malým dvouletým vnoučetem k doktorovi. Měl stále se zhoršující vyrážku na puse, která se nošením roušky značně zhoršila a dostal se do ní zánět. Volali jsem lékařku, která řekla, že můžeme přijet. Až do této doby, by bylo vše v pořádku. Byla milá a ochotná nás vzít hned. Když setřička zjistila, že „dvouleté dítě“ má trvalé bydliště v Praze a já „bohužel“ také, zaklapla nám dveře se slovy, že jsme Pražáci a co děláme tady. Sedli jsem si do čekárny a čekali. Mezitím chodili další místní lidé a ty brala přednostně.  Snažili jsme se vysvětlit, že žijeme roky tady a dítě je zde, jelikož jsou zavřené jesle a školky a jeho matka samoživitelka, je ráda, že ho tady máme. Neochotně jsme byli vzatí na milost, napsala nám recept a doslova vyhodila z polikliniky. Sedli jsem do auta s pražskou značkou a jeli se zamaskovat k nám na samotu.

Tak co, připadá vám to normální? Představte si, že to množství lidí, kteří žijí v Praze a pracují tam, by mělo stejné podmínky jako my „naplaveniny“ tady v Krkonoších. Vím, že na zdravotníky jsou kladeny velké nároky a mohou mít špatnou náladu, ale jsme přece lidé a tady šlo o dvouleté dítě. Trošku ohleduplnosti, prosím😊)

Jinak děkujeme všem přátelům, známým a pocestným, kteří s námi běžně přijdou do styku za milé chování. Snad už nikoho takového nepotkáme. Držme se.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.