Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Postřehy v době koronaviru – 2. příběh

V době koronaviru a tím pádem krize se vždy ukáže pravá tvář určitých lidí. V minulém článku jsem psala, jak nám nechtěli ošetřit dvouleté dítě, jelikož žijeme v Krkonoších a ten prcek má trvalé bydliště v Praze. Nakonec ho paní doktorka vzala, ale…

Také jsme se zde v Krkonoších setkali s tím, že někoho zmlátili před obchodem, protože měl pražskou značku na autě. S kamarádkou, která je pár kilometrů ode mě a bydlí v Krkonoších celý svůj život, jsme se chtěly sejít v lese na poloviční cestě a vyměnit si knihy, které čteme, jelikož knihovny a knihkupectví stále nefungují. Samozřejmě bychom dodržovaly podmínky stanovené vládou, i když se v nich jako většina z nás už ztrácíme. Vlastně ani nevíme, zda na cestě u lesa musíme mít roušku a v lese ji mít nemusíme. Když bychom šly rychleji a pojaly to jako sport, tak mi prosím někdo řekněte, zda bez roušky je to v lese na cestě na pokutu nebo není? 😊) Vzdaly jsem naše setkání nejen kvůli rouškám, ale též z důvodu, že já mám pražskou značku a ona značku začínajíc na E. Zůstaly doma a nešly ani do té přírody, kam se muže chodit. Nechtěly jsme, aby nám někdo poškodil auto, jelikož ho objede třeba korunou.

Abys si stále nestěžovala, musím uznat, že většina lidí kolem nás je milá a velice se nás snaží podpořit. Na penzionu jsme otevřeli okénko pro „kolemjdoucí“ a upekli třeba vdolky, koláč, mazanec. K tomu nabízíme občerstvení s sebou. Všichni lidé, kteří k nám zajdou se chovají absolutně mile, respektují, že může k okénku jen jeden s rouškou a pak si občerstvení odnesou na louku, d nebo k nám na sjezdovku, která je pod penzionem. Na Velikonoce měla na penzion přijet patra padesáti lidí i my pro ně vyudili maso. Jak se hodilo pro kolemjdoucí. Sice všichni vše dostali na papírový tácek a do plastových nádob, ale i tak hodně lidí děkovalo, že jim tímto zpříjemníme krásné slunečné dny. Všem chceme poděkovat, za to, že dodržují pravidla rozestupů a že udržují naprostý pořádek. Nikoho nenapadne zahodit něco do přírody, zanechat někde ubrousek či platovou lžičku. Jak je to možné, že to najednou jde? Uvědomili jsme si, že koronavirus na nás poslala sama příroda, která je chytřejší než všichni obyvatelé planety? Jak je možné, že nyní rodiče vynadají svým dětem, že něco nechtějí dojíst, že se to nebude zahazovat? Jak je možné, že děti v lese neřvou tak hlasitě, protože jim rodiče vysvětlují, že tam spí zvířátka? Jak je možné, že k nám na penzion za celou dobu, co máme otevřené okénku nepřišel jediný host, který by si stěžoval, že uzené, je málo uzené, nápoje nemají správnou teplotu, že máme špatnou kávu? Že bychom konečně měli více pokory a vážili si práce lidí ve službách, kterým teď zavřeli živnosti? Uvědomujete si, jak nám chybí mít možnost a dát si kdekoliv kávu, zajít ke kadeřnici, nechat si oškrábat nohy u pedikérky nebo si vzít děti do cukrárny? Myslíte, že dnes byste nechali dítě rozhrabat dort a zbytek by mohl rozházet po stole? Od toho je servírka, ta to uklidí a dort byl stejně hnusnej… Slibme si, že už se takto chovat nebudeme😊)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.