Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Postřehy v době koronaviru – 5.příběh

Pamatujete se na knihu Vejce a já? Smála jsem se hlavní hrdince, která se z města dostala na slepičí farmu. Všude kolem ní byla vejce!

Jsem ukázka toho, že jde opustit velkoměsto Prahu a objevit se na samotě v horách. O tom, jak to probíhalo jsem napsala knihu Horalka, kde jsem to hlavní hrdince hodně připepřila a šoupla jí o pár set metrů v horách výše, a hlavně jsem jí do chlíva nacpala prase, kozy a do kurníku slepice. Já sama jsem až do doby koronavirové odmítala chovat domácí kur a pěstovat zeleninu.

Jenže od března máme na celém světě pandemii a díky tomu je hodně lidí bez práce, což se týká i nás. Nudili jsme se s přítelem a vymysleli pár „hloupostí“, které asi až tak blbé nejsou. Vždycky mám kolem penzionu asi čtyřicet truhlíků a minimálně třicet květináčů. Koupit sazenice kytek a zahradnické substráty je záležitost deseti tisíc. Takže jsem si objednala semínka afrikánů a dalších letniček a k tomu, když už to vezou též semínka rajčat, okurek a paprik. Všechno vylezlo a já měla radost. Jenže kam dáte zeleninu, když kolem vás jsou všude zvířata a všechno sežerou. Naposledy jsem si vyrobila bylinkovou zahrádku a zajíc nám ji sežral i s kořeny. Srnky si k nám občas zajdou podívat až na terasu, a tak je potřeba mít vše za plotem. Nakonec vznikla akce skleník. Vykopat, navozit hlínu, nejlépe hrabanku z lesa a promíchat s kompostem, který nemáme nic moc, ale nějaký ano. Maličké rostlinky denně pozoruji, o kolik vyrostli. Rostou!!! Možná se povede, že ze mě bude sedlák podle hesla: „Čím blbější sedlák, větší brambory.“ O kytkách v truhlících už se to dalo minulý rok říkat. Moje vypěstované muškáty byly tak veliké jako v Rakousku v Alpách. Uvidíme.

Jenže, když už tedy budeme pěstovat, tak bychom mohli i něco chovat, že? Ovce jsem odmítla, i když moje bývalá tchýně je měla a nejsou náročné a sem by se hodili. Prase bychom uživili, ale ten smrad úplně nemusím. Kozí mléko miluji, na kravské jsem bohužel alergická, takže koza v chlévku by se šikla. Ještě doteď mám v paměti okamžik, kdy moje bývalá tchýně odjela a mě zůstala na hrbu „kozénka“ a já ji musela dvakrát denně podojit. Prvně mi šlápla do hrnce a žádné mléko nebylo, poté jsem se jakž takž zachovala obezřetně a ta mrcha koza, alespoň něco vypustila ze svého vemínka.

Kozu jsem odmítla, a tak nám zbylo jediné, co by šlo přivézt. Slepice!! Okamžitě začal přítel zjišťovat, jak postavit kurník, jaký mají mít výběh. Vše se vyřešilo, a máme slepičky k velké radosti hlavně našeho vnoučka Bertíka. Jak říká, je to „zábava a legrace“. Musím přiznat, že je. První noc jsme zjistili, že jedna slepice se šprajcla na kompostě mezi dřevěnou desku a plot a spala tam. Od té doby je v kurníku počítáme s baterkou. Už takhle nám je slepičář přivezl oškubané /už chápu rčení oškubaná jako slepice/, trošku i potlučené z klecí, kde chudinky většinou žijí, a tak se snažíme, aby se měly holky dobře. Naše slepice jsou vysvobozené, mají ohromný výběh, nádherný kurník a jako podkladky /sádrové vejce/ dostaly sádrová velikonoční vajíčka, která jsou malovaná. Řekněte, která slepice má vyzdobený kurník malovanými vejci! A ještě něco. Ten zážitek, kdy jsme s malým Bertíkem vyrazili do kurníku „na výlet“, jak teď v době koronaviru říká malej vnouček každé cestě delší než 25 metrů od vchodových dveří a našli první vajíčko, byl báječný. Nesl v ručičce vejce dědovi a ten měl možná ještě větší radost než to dítě. Hold jsme původem z Prahy, tak nás tak berte. Jen takové další zamyšlení v této době koronavirové – ta příroda a návrat k podstatě našeho žití, má něco do sebe. Věřím, že až se tohle vše přežene, začneme si vážit více přírody a všech zdrojů, co nám dává. Vždyť se tolik snaží a my ji to občas moc neusnadňujeme. Mezi námi, snad se mi povedou i ty okurky a rajčata, když už i slepice snáší vejce. Nakonec dopadnu tak, že budu mít i kozu v chlívku. No nic, moje bývalá tchýně mi naučila vyrábět tvaroh, jogurty, pomazánky, a tak se mi to jednou bude třeba hodit.

Jen jedno jsem jako správný bývalý Pražák udělala. Jedna moje slepička, taková krásná skoro černá, dostala jméno Amálka. Tak jsem zvědavá, kdo jednou Amálku zabije a uvaří z ní polévku. Já asi ne😊)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.