Danka Šárková

Spisovatelka

Danka Šárková

Z centra Prahy na samotu do hor

Co vy? Raději byste žili v Praze nebo úplně na samotě?

Bydlím čtvrtým rokem na samotě v Krkonoších ve výšce 800 m.n.m. a k nejbližším sousedům na kafe jdu kilometr pěšky. Předchozích čtyřicet pět let jsem bydlela v činžovním domě v centru Prahy hned pod Vinohrady.
Jak se cítím? Jak se mi bydlelo ve velkém městě a co prožívám tady? Někdy sama nevím. Vždycky si říkám, zda jsem spokojená, že jsem udělala takové velké rozhodnutí a vyměnila chaos města za klid v přírodě. Všechno má svoje pro a proti.
V Praze jsem bydlela v domě, který byl v bloku, kde byly tři obchůdky s Vietnamci, jedna drogerie, kosmetické studio, dva krámy s oblečení, několik hospod, cukrárna a kavárna. Hospodu jsem měla dokonce přímo v domě, což nejvíce ocenili moji dva synové, kteří po celou dobu dospívání holdovali samozřejmě rádi alkoholu a snažili se mi vysvětlit, že o ně nemusím mít strach, že už jsou vlastně doma. Já ocenila raději kavárnu s výborným espresem a kvalitním dobrým vínem. Nejednou jsem při cestě „odněkud“ zavítala do téhle osvěžovny ve vedlejším domě a tím pádem se vrátila domů o něco později. V tomto bloku byla i stanice městské dopravy, která mě dovezla okamžitě na nám. Míru na metro, kde už jste skoro na Václaváku. Dojít z centra města v lehce podroušeném stavu nebyl problém a rozhodně se nikomu nepodařilo za těch dvacet minut vystřízlivět. Horší to je v těchto ulicích s parkováním. Praha 10 nemá zatím placené zóny pro rezidenty, takže zaparkovat auto, byl nadlidský výkon. Jakmile jsem se vracela autem po páté hodině odpoledne, musela jsem počítat, že budu kroužit v ulicích a čekat, zda někdo neodjede. Věřte, že jsem si kvůli parkování koupila maličkaté „kinder“ auto. Vešla jsem se totiž s tímto mini plechovým miláčkem všude, na rozdíl od velkých kár. Další plus bylo, že městská doprava vždy jezdila a pokud jsem stála na zastávce déle než pět minut, měla jsem pocit, že zažaluji Dopravní podnik. Sníh skoro žádný, jen občas mě potkalo náledí, a to pak byly pražské chodníky na brusle. Nikdy nebyl problém se sejít s kamarádkami kdykoliv na pokec. To nemluvím o tom, že k lékaři to bylo kousek. Takové ty vymoženosti dvacátého prvního století jako jsou obchodní centra jsem měla v dosahu. Pak bylo taky běžné, že listonoška mi donesla do schránky dopis nebo mi až domů doručila balík. Pokud ne, byl k vyzvednutí na poště.
V Krkonoších bydlím na místě, kam se normálním autem bez náhonu 4×4 minimálně čtyři měsíce nedostanete. Auto musíte nechat na parkovišti a jít pěšky domů. Ve vánici a hlubokém sněhu je to někdy zábava. Se svým malinkým autem jsem to nezvládla a vyměnila ho po dvou zimách za velkou čtyřkolku, která mě doveze až k přístěnku u domu, kde auto nechávám. Jenže, když fouká vítr, máte celé auto zaváté a musíte ho vyhrabat. O startování diesela ve vysokých mrazech po ránu bych potřebovala poučku – jsem stále blondýna z Prahy a moc motorům neholduji. Jenže to má další háček. Vyjet totiž můžete jen tehdy, pokud je protaženo. Občas se někde objeví nějaká závěj. I tohle zvládám a někdy doslova hrnu sníh přes kapotu. Jednou jsem skončila v závěji a jednou jsem opřela auto do sněhových zátaras, jelikož vozidlo ne a ne poslouchat a já byla jako na bruslích. Jestli se ptáte na dopravu, tak nejbližší zastávka je dva kilometry daleko na Benecku a tam jezdí jen několikrát denně autobus z Jilemnice. Jenže i do Jilemnice jede poslední autobus z Prahy po sedmé večer, takže dostat se domů z větších měst bez auta je takřka nemožné. Vlastně vše se děje v Jilemnici. Máme zde autobusové nádraží, lékaře, vynikající nemocnici a hlavně obchody. Nečekejte obchodní centrum, to v žádném případě, to nenajdete ani ve Vrchlabí, to musíte jet hodinu buď do Trutnova nebo Liberce. Pošta vás nahání a prakticky nikdy k vám v zimě nedojede. O balících ani nemluvím. Chcete-li si vyzvednout zásilku včas, musíte si pro ni několik kilometrů dojet. Doručovatelé na vás rádi počkají na nějakém místě. Sezvou si tam všechny, kdo bydlí na samotách. Někdy to přehánějí, ale dost často opravdu nemají šanci se k nám dostat.
Našla jsem si v tomto horském městečku kamarádky, fitko, kam jezdím cvičit, a kavárnu, kterou teď k mé velké radosti rozšiřují a já zjišťuji, že jsem tam minimálně dvakrát týdně. Chodíme plavat do bazénu a samozřejmě všude okolo nás se dá lyžovat. Vzít sjezdovky a na dvě hodinky se protáhnout na kopci můžu prakticky od prosince od konce března. No a pak je kolem nás les, a tak sbírám houby, borůvky a medvědí česnek. Chodím na túry po horských hřebenech. Mám psa a tři kočky. Nějak si spolu žijí dohromady a tolerují se. Výhoda je, že psa vždy ráno vyhodím v noční košili ven a jdu si klidně ještě lehnout. Tohle v Praze nešlo. Každý den jsem se musela obléknout a jít venčit do pražských ulic. Zejména o víkendu mě to moc bavilo, běhat v osm ráno po chodníku a sbírat psí výkaly. Tady v horách seberu exkrementy párkrát za měsíc.
No a teď ty perličky, jak horské, tak pražské. Občas se stane, že nám díky vichřici vypnou proud a nejde nám prakticky nic – neteče voda, nejde internet, netopíme a nesvítíme. To pak při svíčkách ležíme v posteli a čekáme, až opraví elektrické vedení. Někdy se stane, že do rána napadne tolik sněhu, že neotevřeme dveře. Pak jen sháníte lopaty, abychom se dostali do garáže pro sněžnou frézu. No a jednou jsem musela odstavit auto na Benecku a jet domů na sněžném skútru, a i to byla bojovka. V Praze jsem často slýchala opilce, jak po nocích řvou v ulicích a všechny budili. Hodně často jsem byla svědkem nějaké havárie u nás na hlavní silnici (zjistila jsem, že nejlíp řídí opravdoví horalé – umí předvídat) nebo jsem zažila nervózní občany, kteří pospíchali do práce nebo k lékaři a už tři minuty jim nejela tramvaj. Řvali jak potrefení – já také! Prostě chaos a mnohem rychlejší energie. Tady je to jinak – je to klídek. Dnes prostě jen zvednu telefon a řeknu: „Nemohu vyjet autem, jsme zapadaní sněhem, čekám na protažení.“
Tak co? Kde byste chtěli bydlet? V centru hlavního města nebo na samotě? Já ještě nezkusila žít na malém městě, tak třeba jednou… Zatím to mám z extrému do extrému.

Ještě jedna zkušenost z letošní zimy.
Jela jsem svým autem s pražskou poznávací značkou po naší příjezdové cestě. Silnice protažená na šířku jednoho vozu a kolem ní jen sněhové zátarasy. Potkala jsem velký sypač s radlicí na protažení. Modlila jsem se, aby najel do sněhu a nechal mě projet. Nestalo se.
Řidič: „Musíte to vycouvat.“
Já: „Vždyť je neprotažená silnice a je to minimálně pět set metrů.“
Řidič: „A co mám dělat?“
Já: „Promiňte, ale jsou za mnou lidi na procházce a moc neumím v tom sněhu couvat.“
Řidič: „Tak nejezdi na hory a nemotej se tady, ty pražská blondýnko.“
Já: „Prosím???“
Řidič: „Dej si tam zpátečku a hezky jeď a už sem příště nelez.“
Já: „Já bydlím nastálo na konci té cesty… na té samotě.“
Řidič: „Nějakou další srandičku??? Dej si tam tu zpátečku a jeď.“
Já se tak naštvala, že jsem zařadila a couvala jak automobilový závodník.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog se štítky a jeho autorem je Anna Ingrová. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.